© Michal Křenek, 2000
 

Kapitola I. - Setkání

Bylo parné tropické odpoledne a já čekal před budovou opery v Manausu na svého starého přítele – archeologa a lingvistu Johna Freemana. Do Manausu jsem přiletěl na jeho naléhavou žádost, že objevil něco převratného. Po telefonu mi téměř nic neřekl, jen to, že se to bude týkat i mě jako antropologa, a že musím přiletět, pak mi prý všechno vysvětlí. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale John by nechtěl, abych se táhnul do středu Brazílie, kdyby nešlo o něco skutečně důležitého. Měli jsme se tu setkat ve dvě hodiny ale už bylo v půl třetí a John nikde. Když jsem se začal obávat, jestli vůbec přijde, objevila se přede mnou krásná brunetka. Zastavila se, rozhlédla se okolo sebe jako by někoho hledala a když si mě prohlédla, tak vykročila mým směrem.

“Dobrý den, vy jste pan Carpenter?” zeptala se nejistě.

“Záleží na tom, kdo se ptá, ale pro vás jsem Mike.” odpověděl jsem šibalsky.

“Promiňte, jmenuji se Kate Winterová a dělám do počítačů. Posílá mě profesor Freeman, prý jste se tu měli setkat… jste tedy doktor Michael Carpenter?”

“Ano, to skutečně jsem, chcete snad vidět mou diplomku?”

“Ne, to nebude nutné…” pousmála se, “John nemá teď čas, má plné ruce práce, a tak mě sem za vámi poslal, já pro něj teď totiž pracuji… vlastně budeme pracovat v jednom týmu Miku.”

K čemu John potřeboval počítačovou odbornici, pomyslel jsem si, že by si konečně našel holku? Musim uznat, že vkus by to rozhodně nebyl špatnej.

“Ty a John… vy…”

“Ne, to v žádném případě ne…” přerušila mě, “já tu jsem skutečně jen pracovně, i když ti to možná přijde zvláštní.”

“No, musim uznat, že počítačovou odbornici bych při archeologickém průzkumu uprostřed amazonské džungle rozhodně nečekal, ale je pravda, že to už od začátku vypadalo nějak podivně, tak o co vlastně pujde?”

“Abych řekla pravdu, tak sama jsem byla překvapená, když mě John požádal, abych s ním jela do Brazílie. My jsme přátelé, ale jen přátelé, ne to, na co určitě myslíš, a John říkal, že je to opravdu důležité, že bude potřebovat někoho, kdo prozkoumá a bude schopný ovládat nějaké cizí, dosud neznámé technologie.”

“To je tedy opravdu hodně podivné… mluvila si o neznámých cizích technologiích, co bude dál?” nevěřícně jsem zakroutil hlavou.

“Nezavoláme Muldera a Scullyovou, aby nám s tím pomohly?” pokusila se o vtip. Oba jsme se zasmáli, ale podivné to skutečně bylo.

“Pujdeme do hotelu, John za náma pak přijde, teď něco zařizuje.”

“To je docela zajímavá nabídka…” řekl jsem hlasem, který mluvil za všechno.

“Ty si ale nějak věříš Miku, tohle na mě neplatí, nemáš šanci…”

“Nevadí, za pokus to stálo… tak tedy jdeme.”

Když jsme přišli na pokoj, tak tam k našemu překvapení John už byl.

“Ahoj Miku, tak koukam, že ses s Kate už seznámil…”

“To jo, musim uznat, že na svoje asistentky máš dobrej vkus…”

“Ale pánové, to si nechte na jindy” setřela nás a pokračovala, “Teď už mi konečně Johne řekni o co se jedná.”

“Našel si snad pravěkou Oblast 51?” ironicky jsem se připojil ke Kate.

“A víš že ani nejseš tak daleko od pravdy Miku? Když jsem zkoumal v Mexiku nové vykopávky z dob mayské civilizace, tak jsem v jedné z rozpadlých a zasypaných pyramid objevil tajnou komoru, kde byla uložena naprosto dokonalá neporušená platinová destička, v které bylo vypáleno drobounké klínové písmo a jistý nákres”

“Moment…” přerušil jsem ho, “vždyť klínové písmo Mayové vůbec nemohli znát, to přece bylo používáno Sumery na úplně druhé straně světa… A to s tou platinovou destičkou je taky blbost, nebo spíš podvod.”

“No to je právě na tom tolik zajímavé – kde vzali Mayové platinu, jak mohli znát klínové písmo, jak vůbec tu platinu mohli opracovat – tyhle otázky jsem si kladl také, a proto jsem o tom objevu nikomu jinému než vám dvěma zatím neřekl. Po překladu toho písma na destičce jsem zjistil, že to je “Odkaz bohů”, že někdy v počátcích vzniku mayské civilizace jistý velekněz podnikl spolu se zasvěcenými cestu k jakési “Prvotní svatyni”, aby se poradil s bohy o budoucnosti říše. Bohové mu tenkrát mimo jiné předali jejich odkaz – tuto destičku – přičemž ji onen kněz měl uložit někam, kde nebude nalezena po tisíce let, až do doby, kdy lidstvo vyspěje natolik, aby odkazu porozumělo.”, pak přerušil výklad, otevřel kufřík a z něho vyndal kovově lesklou destičku a podal nám ji.

“To je úžasné! Ty mikroskopické znaky, to je písmo? To by muselo být vyrobeno přesnou laserovou technikou, vždyť to musí být čitelné až při velkém zvětšení pod mikroskopem! A vůbec celá ta destička je neuvěřitelně hladká, přesná a čistá, to v žádném případě nemohl vyrobit člověk té doby, to je myslim jasné, vyrobit to písmo by dělalo problémy možná i dnes… buď je to šíleně drahý vtip, nebo…”

“ … Nebo to vyrobily mimozemšťané.” přerušil užaslou Kate John, “Ano, to není špatný vtip. Na té destičce je vyznačené místo, kde jsou zaznamenány dějiny vzniku prvních civilizací na této planetě tak, jak je zachytily bohové, tedy mimozemští pozorovatelé. A nejen to – nalézá se tam i zařízení, pomocí kterého můžeme s nimi rozmlouvat a vše další už záleží jen na vaší fantazii…”

“A ty tomu skutečně věříš? Připadá mi to, jako bych tu poslouchal nějakého bláznivého ufologa!” řekl jsem mu nevybíravě.

“Miku, sám bych tomu nikdy nevěřil, kdybych neměl důkaz – ta destička je nezpochybnitelný důkaz. Její stáří jsem nechal prověřit a ono to sedí! Možná přeháním, když mluvím o komunikaci s mimozemskou civilizací, ale tak jako tak by jsme v těch místech měli učinit převratný archeologický objev, který možná odpoví na všechny nevyřešené otázky týkající se lidské existence.”

“To ovšem hodně zavání Dänikenem Johne… že ty si mě sem pozval proto, že si myslíš, že ti tvoji mimozemšťané zasahovali do vývoje lidstva, ať už po genetické, nebo po civilizační stránce???”

“Máš dobrou intuici, přesně proto tu jako antropolog a bioantropolog si.”

“Je tu sice ta destička, ale všechno je to tak trochu… spíš hodně… divoké, Johne.”

“V tom máš pravdu Miku, nikomu nechci vnucovat svoje domněnky a teorie, ale pokud se nám to místo podaří najít, tak se budeš moct o tom, co je a co není pravda, přesvědčit na vlastní oči.”

“Ještě nikdy si mě nezklamal Johne, a tak ti alespoň v něčem budu věřit, konec konců pokud by se to místo nenacházelo jen ve tvé fantazii a my ho skutečně našli, tak z nás budou s trochou štěstí nejslavnější objevitelé téhle planety… kam se hrabe Schliemann se svojí Trójou!”

“Pokud to dobře chápu,” přerušila nás Kate, “tak mě si do toho angažoval z toho důvodu, že si myslíš, že by se tam mohli nacházet nějaké mimozemské technologie a já bych měla být schopná jim porozumět a ovládat je…”

“Ano, přesně tak, Kate”

“Ale to je absurdní! I kdyby to byla pravda, tak taková technologie může být pro nás zcela nepochopitelná, založená na principech o kterých nemáme ani zdání, natož abychom je pochopily, nebo dokonce byli schopni ovládat! Nejlíp to vystihl asi Arthur C. Clark, když řekl, že vyspělá technika pro nás nebude odlišitelná od magie…” rozčílila se.

“To je sice pravda, ale taková už je úloha vědců – zkoumat dosud nepoznané – a ty máš možnost si to vyzkoušet, no není to úžasné?”

“Pokud by to s tou mimozemskou civilizací byla pravda, tak samozřejmě ano Johne. Musim říct, že už samotná expedice do nitra amazonského pralesa je pro mě opravdu lákavá a možnost kontaktu s mimozemskou civilizací je vskutku vzrušující, ale popravdě – moc tomu nevěřim.” skončila Kate a já jí musel dát za pravdu – už jen možnost, že je to pravda je hodně zajímavá a vždyť vlastně nemáme co ztratit.

“Dobře Johne, tak jsme domluvení, ale co vybavení? Na takovou expedici je toho potřeba hodně a o případných archeologických vykopávkách, nebo dokonce průzkumu mimozemské technologie nemluvně.” podotkl jsem.

“To jsem byl zařídit když si na mě neúspěšně čekal před operou… Veškeré potřebné vybavení k expedici mám nakoupené, a to včetně horolezeckého vybavení, satelitního telefonu, nejmodernější počítačové techniky, o kterou si řekla Kate, GPSka a zbraní.”

“Na co budeme potřebovat zbraně?” podivila se Kate.

“No, uprostřed džungle nikdy nevíš, co tě může potkat – od rozzuřeného jaguára, přes přerostlou anakondu, domorodé indiány, které foukačkami nelítostně rozsévají strašnou smrt, až po chladnokrevné komando po zuby ozbrojených pašeráků drog neštítících se ničeho… a to si ještě neslyšela legendu o strašlivém démonovi amazonského pralesa - Kurupirovi…” snažil jsem se Kate postrašit.

“Ha, ha, ha - moc vtipné…” zasmála se mi.

“Ne, vážně, taková zbraň se může vždycky hodit a navíc tam nepotáhneme těžké kulomety a bedny granátů, každý bude ozbrojený jen 9mm pistolí a nožem. Kromě toho budeme mít sebou pistoli na světlice, to je všechno.” ujistil ji John.

“OK Johne, ale kde se tedy podle té platinové destičky nachází ono tajemné místo? Jak se vlastně ten mayský kněz mohl dostat až do středu Amazonie?” zeptal jsem se ho a čekal alespoň na tohle nějakou kloudnou odpověď.

“To místo by mělo být na jedné mese – stolové hoře na hranicích Brazílie a Venezuely – po přenesení toho vypáleného nákresu na platinové destičce do satelitních map se mi ho podařilo určit s přesností na 50 metrů! A jak se sem ten vyvolený mayský kněz dostal? Jednoduše pěšky a po tocích řek a říček, stejně jako se o to pokusíme my, jen s tím rozdílem, že on to měl “trošku” dál a jen cesta tam mu musela trvat několik let.”

“A vyrazíme kdy?” zeptala se Kate.

“No, jestli proti tomu nikdo z vás nebude nic mít, tak hned pozítří ráno.”

 

TO BE CONTINUED…

Zpět...