Kapitola I. - Začátky

Všechno to začalo, když koncem 20. století Miguel Alcubierre vypracoval koncept warpového pohonu. Byla to jen teoretická práce, kterou tento vědec mexického původu vypracoval ve svém volném čase, ale koncept byl správný a teoretický rozbor jiných vědců to potvrdil, a tak jediným problémem k realizaci tohoto senzačního pohonu umožňujícího vesmírným lodím létat rychlostí jakou si jen zamanou, třeba 100000x větší než rychlostí světla, byla jeho zdánlivá nerealizovatelnost. To se ale změnilo, když se vědcům v roce 2035 podařilo přijít na způsob, jak z fluktuací falešného vakua extrahovat jeho negativní energii, na jejíž existenci ještě ve 20. století poprvé ukázal Cassimirův efekt. To znamenalo ohromný průlom a do 3 let se tuto energii s negativní hustotou, patřící mezi tzv. “zvláštní hmotu”, podařilo uvolňovat s ohromnou efektivností a plně kontrolovaně, což našlo také své uplatnění – nejdříve v podsvětelném gravitačním pohonu a poté i ve warpovém pohonu, přesně tak, jak předpověděl Alcubierre. Tou dobou už ale lidstvo učinilo spoustu dalších převratných objevů – učinilo zásadní pokrok v genetice, nanotechnologiích a kybernetice, což umožnilo prakticky zastavit stárnutí, vyléčit všechny známé nemoce a většinu dříve smrtelných úrazů. Spolu s kvantovými počítači s AI architekturou, které předčili svým výkonem a kapacitou veškerá očekávání, vznikl i první skutečný umělý život a v kombinaci s kybernetikou umožnily tyto počítače rozvoj absolutní virtuální reality. Během dalších 3 let byl warpový pohon dolaďován a testován, byly vychytány všechny jeho mouchy, ověřena jeho bezpečnost a byl postaven první kompletní prototyp warpového motoru. Tou dobou se také vědcům povedlo otevřít a udržet otevřenou první umělou červí díru, což znamenalo také ohromný průlom ve vědě.

Politicky byl svět rozdělen na 5 velkých celků – Severoamerickou unii (kde mělo největší moc USA), Evropskou unii, Svaz asijských lidových republik (pod vedením Číny), Ruskou federaci, Velkou arabskou říši a Japonsko-korejskou unii. Vzhledem ke vzrůstajícímu napětí mezi Svazem asijských lidových republik, Velkou arabskou říší a zbytkem světa se Severoamerická unie, Evropská unie a Japonsko-korejská unie spolčili v Alianci spojených demokratických států. Velká arabská říše a Svaz asijských lidových republik na to reagoval tím, že vytvořil Velkou arabsko-asijskou alianci. Ruská federace spolu s jejími přidruženými státy, jako byla Ukrajina, Bělorusko, Litva a další zůstala balancovat někde mezi těmito dvěma protipóly a krátce nato vyhlásila neutralitu. Tou dobou byla třetí světová válka na spadnutí, ale naštěstí si všechny strany uvědomovali, že by něco takového mohlo znamenat zánik lidstva, a tak vše probíhalo na diplomatické úrovni. Aliance spojených demokratických států se během 2 let přetvořila ve Světovou demokratickou unii a Velká arabsko-asijská aliance ve Svaz arabských a asijských zemí. Byla vyjasněna většina územních i politických sporů a ve světě nastal alespoň relativní klid. Tou dobou se Světová vesmírná agentura (WSA) vzniklá sloučením NASA, ESA a dalších společností, institucí a organizací rozhodla, že nadešla ta správná doba k postavení první mezihvězdné vesmírné lodě a zahájení programu hledání nových světů. Projekt byl schválen radou Světové demokratické unie a byl mu poskytnut neomezený rozpočet. Okamžitě byla započata intenzívní práce na lodi a do dvou let byli zpracovány a schváleny konečné plány lodi i se všemi dodatečnými úpravami. Byla započata konstrukce lodi a ta, tou dobou ještě pod označením WSA-ISSS-X001-A (World Space Agency – InterStellar Space Ship), byla za rok postavena. Po provedení všech potřebných testů a doladění lodních systémů byla slavnostně pokřtěna na jméno “Miguel” a čekal jí první let, i když prozatím jen zkušební. Loď to byla opravdu dokonalá. Energie jí byla dodávána z fluktuací falešného vakua, měla výkonný podsvětelný gravitační pohon, umožňující jí, i přesto že byla přes 200 metrů dlouhá, mimo jiné i přistávat na povrchu planet. Loď měla generátory umělé gravitace a při použití podsvětelného gravitačního pohonu byli velmi užitečné i inerční tlumiče, které anulovali jakékoliv přetížení, které vzniká při akceleraci, prudkých manévrech, nebo při “brzdění”. Nejdůležitější věcí, kterou loď byla vybavena, byl bezesporu její warpový pohon, který jí umožňoval kontrolovaný let rychlostí až 10000x větší než světlo. Loď měla supervýkoné elektromagnetické štíty a gravitační směrové deflektory. Na lodi bylo také zařízení pro vytvoření červí díry, umožňující obousměrnou komunikaci s velením na Zemi v reálném čase, nebo i obousměrný přechod posádky ze Země na loď a naopak – prostě plně funkční umělá červí díra o průměru asi 2 metry. Kromě toho byla loď vybavena supervýkoným kvantovým počítačem s absolutní umělou inteligencí (což znamená, že to byl “živý stroj”), nejmodernějšími lékařskými a diagnostickými přístroji, vysoce výkonnými laserovými děly pro obranu, různými pasivními i aktivními senzory, scannery a radary, širokopásmovým multifrekvenčním komunikačním zařízením a bezztrátovými systémy pro podporu života, které se starají o stálou zásobu vody a kyslíku bez nutnosti jejího doplňování, o stálou teplotu, tlak, vlhkost a složení vzduchu, o stálé osvětlení lodi a o další k životu důležité podmínky, včetně kontroly a ovládání systémů pro stálou umělou gravitaci a inerčních tlumičů.

Zkušební let byl už za dveřmi a já jsem měl nastoupit jako kapitán. Můj výcvik začal před dvěma roky a tento zkušební let ho měl dokončit. Ve výcviku mi byli vysvětleny do podrobností funkce všech systémů na lodi, včetně teoretické stránky, abych věděl přesně jak se zachovat v různých situacích, pokud by třeba došlo k nějaké havárii, i když na to nikdo na tak dokonalé lodi ani nepomýšlel. Musel jsem zvládnout pilotní zkoušky včetně veškerých manévrů použitelných v různých situacích a musel jsem projít kurzem kvantové mechaniky, teorie relativity, astrofyziky a astronomie, abych věděl jaký vliv by na loď, její pohon, nebo na komunikaci mohli mít různé situace, vesmírné objekty, gravitační anomálie a spousta dalších úkazů a abych přesně zvládal orientaci a navigaci v hlubokém vesmíru. Samozřejmě že jsem na lodi nebyl jediný, loď měla 9 členů posádky a každý měl své poslání, ale ode mne jako od kapitána se očekávalo, že se budu orientovat ve všech systémech lodi a že všemu budu alespoň povrchně rozumět. Jelikož ale předtím neexistovali žádné srovnatelné vesmírné lodě, veškerý výcvik se odehrával virtuálně na základě plánů lodi a dosavadních poznatků vědy o vesmíru zpracovaných počítači. Virtuální realita ale už několik let byla na takové úrovni, že se nedala odlišit od skutečnosti a tudíž hodiny, které jsem na Miguelovi nalétal virtuálně měli být naprosto shodné se skutečným letem.

S posádkou lodi jsem se seznámil již v průběhu výcviku. Do posádky kromě mě - Jacka Cashe - pilota a kapitána lodi, patřila i krásná francouzská bioložka a biochemička Michele Blaquintová, německý fyzik a matematik Jörg Schieser (který se zabýval hlavně kvantovou mechanikou a teorií relativity), britský astronom a astrofyzik George Bowman, afroamerická doktorka medicíny a genetička Janet Connorová, švédská geoložka a chemička Vera Kjömannová, počítačový odborník, programátor a analitik Akashi Kuwamara z Japonska, hlavní inženýr-technik vyškolený na systémy téhle lodi – australan Peter Atkins a kanadská psycholožka Kate Morganová, která se měla starat o psychické zdraví posádky a hlavně pomoci, v případě kontaktu s jinou civilizací, s diplomacií. Všichni, kromě Akashiho a Petera, se po setkání a briefingu na velitelství WSA přesunuli do gigantického podzemního hangáru v Nevadě, kde byla loď sestavována. Na loď byl opravdu impozantní pohled a já už se těšil až usednu do svého velitelského křesla. Vše vypadalo sice naprosto stejně jako předtím při virtuálním výcviku, ale to, že jsem věděl, že vše je skutečné a ne jen virtuální realita – představa vytvořená v mém mozku počítače, ve mě vyvolávalo spoustu emocí. Úctu k dílu, jaké byl člověk schopen vytvořit, hrdost na lidstvo, které překonalo samo sebe a dospělo do skutečného kosmického věku, pýchu na to, že tuto loď budu pilotovat a budu velet její posádce, vzrušení při představě toho, co vše nás může v hlubokém vesmíru potkat, nadšení že se mi vyplnil můj celoživotní sen, ale také strach z toho, že by se něco mohlo poškodit a mi bychom mohli zahynout nebo uvíznout někde stovky světelných let od domova. Poté jsme počkali až loď vyklidí armáda techniků, programátorů a jiných inženýrů a vydali jsme se směrem ke vchodu do lodi, ze kterého byla vysunuta nástupní plošina. U vstupu na nás již čekal Akashi s Peterem a sdělili mi, že všechny systémy lodi fungují naprosto bezchybně a loď je připravena na svou první misi. Za normálních okolností by se loď vznášela zásluhou gravitačního pohonu asi tři metry nad zemí sama, ale ten ještě nebyl aktivní, a tak loď ležela na ocelových nosnících.

Vstoupili jsme tedy do útrob Miguela a hlavní chodbou jsme se přesunuli na můstek lodi, kde jsme každý zaujal své místo. Když jsem sám usedl do svého kapitánského křesla, přívětivým hlasem mě pozdravil centrální palubní počítač. Byl to vlastně další člen posádky, jelikož splňoval kritéria umělého života – byl člověkem vytvořenou žijící a myslící bytostí a tato loď byla svým způsobem jeho tělem. Pak nás už čekal samotný let.

“Migueli, zasuň nástupní plošinu a uzavři vstup do lodi.” rozkázal jsem. Na hlavním monitoru jsem jen viděl jak se plošina zasunula do lodi a vstup se hermeticky uzavřel, poté se ozvalo:

“Vše proběhlo v pořádku”.

“Spusť kompletní automatickou diagnózu systémů lodi” pokračoval jsem a za několik sekund se ozvalo:

“Všechny systémy v pořádku, loď připravena k letu.”.

Kontaktoval jsem velitelství a požádal je o povolení ke startu. Na monitoru se objevil hlavní dispečer. Sdělil nám, že povolení bylo uděleno a popřál nám šťastnou cestu.

“Migueli, aktivuj gravitační pohon a nech odstranit nosníky.” po tom co jsem to dořekl, nosníky se odjistili, loď nehlučně vystoupala asi metr nad ně a ty se zasunuly do podlahy hangáru. Loď pak klesla do původní výšky a nehybně se vznášela ve výšce tří metrů nad podlahou hangáru.

“Provedeno. Loď v pohotovostním režimu, gravitační pohon funkční. Systém umělé gravitace a inerčních tlumičů synchronizován.” ozval se Miguel.

“Jste všichni na svých místech?” zeptal jsem se a podíval se kolem sebe. “OK, tak se připravte, jízda začíná.”

“Migueli, nech otevřít střechu hangáru.” přikázal jsem počítači. Na monitoru bylo vidět, jak se asi 10 metrů nad lodí roluje strop a prosvítá modré nebe.

“Střecha otevřena, průlet volný.” ozval se Miguel. Poté jsem aktivoval manuální ovládání a uchopil do svých rukou dva “joysticky”. S lodí jsem rychlostí 5 m/s vyletěl 50 metrů nad hangár a poté jsem aktivoval elektromagnetické i gravitační štíty, načež se s kolem lodi vytvořila vzduchoprázdná “bublina”. Teď jsem již mohl vyzkoušet plný výkon lodi. Pro jistotu jsem ještě nechal počítač provést diagnózu štítů a inerčních tlumičů a po kladné odpovědi jsem začal s misí. Prvním úkolem bylo vyzkoušet loď v atmosféře. Z pochopitelných bezpečnostních důvodů to nemohlo probíhat na Zemi, a tak jsem podle plánu s lodí nejprve odletěl na oběžnou dráhu Země rychlostí 0,001c a poté odletěl k Venuši a to plnou rychlostí 0,9c. Na orbit Venuše jsem dorazil za 15 minut a poté následovalo 5 obletů planety ve výšce 1 km nad povrchem rychlostí 0,1c. Vzhledem k tak ohromné rychlosti – zhruba 30 000 km/s, tlaku atmosféry, který je 90x vyšší než na Zemi a teplotě, která se pohybuje okolo 500 şC je to nesmírně náročný test. Těch pět obletů trvalo jen 7s, tak si jistě umíte představit, jaké ohromné teplotě a tlaku musejí odolávat energetické štíty lodě. Po úspěšném dokončení atmosférických testů, včetně testování obratnosti lodě v atmosféře a zkušebního přistání na povrchu planety bylo dalším naším úkolem vyzkoušet funkci motorů v silném gravitačním poli, a proto jsme se vydali ke Slunci. Po 30 minutách jsem s lodí doletěl prakticky až k povrchu slunce. Nacházel jsem se už ve sluneční koróně a motory nechal vyrovnávat tah obrovské gravitace Slunce. Okolní teplota byla nesmírná, ale i přesto štíty držely a chlazení pláště lodi bylo dostatečné, pracovalo ale téměř na maximum. O tom, že by vesmírná loď byla někdy schopná proletět sluneční korónou se ještě před 10 lety nikomu ani nesnilo. Asi za půl minuty počítač ohlásil že dokončil měření vlivu gravitace Slunce na gravitační pohonný systém a já konečně mohl z tohohle slunečního pekla vypadnout – vždyť by stačilo sebemenší selhání štítů, chlazení pláště, nebo pohonu a my by jsme skončili jako pečená kuřata. Ale bylo vidět že konstruktéři Miguela si dali na svém díle skutečně záležet a že je to špičková loď. Dalším testem byl průlet skrze Saturnovy prstence, kdy se testovaly schopnosti laserových obraných děl rychle automaticky reagovat při nebezpečí kolize a jejich účinnost, extrémní manévrovací schopnosti lodi a schopnost směrových gravitačních deflektorů vypořádat se i s většími tělesy, než jen s kosmickým prachem. Všechno dopadlo perfektně, laserová děla rozmetávala všechny velké ledové balvany v prstenci jako kdyby to byla zrnka písku a o zbytek se bezpečně postarali gravitační deflektory. Byl to poslední test týkající se podsvětelných letů, a tak jsem si dal na chvíli pauzu.

“Tak co na to říkáte?” obrátil jsem se na posádku.

“Jo, je vidět, že jsem tu loď na všechno dobře připravil” konstatoval Peter.

“Nooo, já sem se docela zapotila jak jsme vlétli do sluneční koróny – těch třicet sekund než Miguel provedl všechny testy mi připadalo jako věčnost!” řekla Michele.

“Ani se ti nedivim Michele, sám jsem chtěl odtamtud co nejdřív vypadnout” řekl jsem jí.

“Já jsem si tady nechal vyjet na monitoru výsledky všech testů a musím říct, že v té sluneční koróně se počítači povedlo jen tak tak vyrovnat tah gravitačních motorů s gravitací slunce, bylo to opravdu o chlup, mohlo nás to vtáhnout hlouběji a štíty pak mohli selhat… to by byl okamžitej ko...”

“Ale Jörgu, co nás to tu strašíš? To se od Miguela očekává že to zvládne, jeho analytické programy by nás předem upozornily, kdyby si nebyl sám sebou jistý.” přerušil Jörga Akashi.

“Já vim že si Miguela sám programoval, ale nikdy nemůžeš 100% věřit počítači, i když je třeba mnohem přesnější než člověk, i tak se může zmýlit. Měl by sis přečíst Murphyho zákony – všechno co se může pokazit se taky pokazí.”

“Koukam že jste pěkný pesimista pane Schiesere” řekla mu celkem ostře Kate, “proč jste se tedy vůbec do této mise přihlásil?”

“Na to je jednoduchá odpověď – jsem totiž ve svém oboru nejlepší… a taky mam rád trochu toho dobrodružství, ale pesimista nejsem, jsem jen realista!”

“No když myslíte… nevím jestli jste zrovna realista, ale sebevědomí vám rozhodně neschází” rýpla si do Jörga ještě jednou Kate.

“Tak jo lidi, to by prozatím stačilo, podle plánu musíme kontaktovat základnu a poslat jí výsledky testů. Při tom budou provedeny i testy systému červí díry.” přerušil jsem je,

“Migueli, proveď závěrečné zpracování výsledků všech testů”.

“Výsledky jsou již zpracovány a připraveny k odeslání” odpověděl.

“Dobře, spusť diagnózu systému červí díry a poté se pokus otevřít standardní komunikační červí díru se Zemí” pokračoval jsem.

“Diagnóza spuštěna, snažím se o vytvoření červí díry, chvilku strpení…” odvětil a zhruba za čtvrt minuty se ozvalo “Červí díra otevřena a stabilizována, průměr 10 mikrometrů, pravděpodobnost vyústění na Zemi - 100%”

“Dobře, spoj mě s velením.” řekl jsem a na monitoru se objevil prezident WSA.

“Kapitáne Cashi, koukam, že se vám vedlo dobře. Tady vás sleduje celá Země, ale máme to s jistým zpožděním, teď vidíme, jak jste vlétli do Saturnova prstence.”

“No jo Bille, ještě že vědci přišli na to, jak otevírat červí díry, jinak bychom si takhle nepokecali…”

“To máš pravdu Jacku, ale tenhle rozhovor je oficiální, takže se trochu mírni… ”

“Ano pane prezidente, rozkaz!”

“No přehánět to zase nemusíte kapitáne, ale teď potřebujeme výsledky vašich letových testů…”

“To není problém… moment” přerušil jsem rozhovor a dal Miguelovi pokyn k odeslání dat.

“Tak už byste je měli mít, pane presidente”

“V pořádku kapitáne Cashi, teď ještě budeme chtít provést pár testů systému červí díry, takže přepněte na automatiku a dostavte se do transportní místnosti s červí dírou.”

“Ano pane, za minutku tam jsme.” dořekl jsem a odvrátil se od monitoru.

“Všichni jste to slyšeli, tak jdeme. Migueli, přesměruj přenos do transportní místnosti a přepni do plněautomatického režimu.”

Vstal jsem a následoval ostatní kdo už odešli. V transportní místnosti byl ve zdi velký dvoumetrový kruhový otvor hluboký asi 40cm, od zbytku místnosti byl hermeticky oddělený skleněnou stěnou . V tomto místě se otvírá červí díra. Teď sice byla otevřena, ale jen tak malá, že nebyla pouhým okem viditelná, jediné podle čeho bylo poznat, že je červí díra otevřená byl blikající červený varovný indikátor a tiché bzučení způsobené generátory energie z vakuových fluktuací. Na monitoru na protější stěně byl vidět president Světové vesmírné agentury Bill Carmayer a tak jsem pokračoval v rozvoru.

“Jsme tady pane presidente, tak s čím začneme?”

“Nejdříve zvětšíte na naší výzvu červí díru na maximální průměr a pak necháte počítač provést sérii testů WHT-0241-5”

“OK, tak můžete začít, my jsme připraveni.”

Po chvíli se ozval Miguel:

“Protější strana se pokouší o zvětšení průměru červí díry, mám se k proceduře připojit?”

“Ano Migueli, máš povolení ke zvětšení červí díry, potom spusť sérii testů WHT-0241-5”

“Požadovaný konečný průměr červí díry – 2 metry. Začínám se zvyšováním množství dodávané negativní energie. Do dosažení konečného rozměru a stabilizace červí díry zbývá 34 sekund.” oznámil palubní počítač. Nejednou se začalo ve prostřed kruhu objevovat místo kudy bylo vidět na Zemi a to se rychle zvětšovalo a během třiceti sekund zaplnilo celý kruh. Bylo to jako otevřené okno. Na druhé straně bylo vidět několik vědců, z nichž jeden na nás zamával.

“Červí díra stabilizována, začínám s testy WHT-0241-5, do konce testů zbývá 21 minut.” dokončil další hlášení počítač.

“No pane prezidente, koukam, že vše šlape jako hodinky…”

“Máte pravdu kapitáne, po dokončení testů prosím přijďte za mnou na základnu.”

“Ano pane, ale… pokud se nemýlím, tak to nebylo v plánu…” znejistil jsem, jelikož mi to připadalo zvláštní.

“Kapitáne Cashi, snad byste se nebál?”

“Ne, to v žádném případě ne, vždyť o nic nejde, ale co kdyby se červí díra zhroutila a já byl na základně, jak by se loď Miguel a její posádka dostala zpět na Zemi?”

“To přece není problém, červí díru znovu otevřeme, ale to se nemůže stát. Systém červí díry je stejně spolehlivý jako všechny ostatní systémy na lodi… a ty vás přeci ještě nezklamali, pokud se nemýlím”

“Ano pane presidente, máte pravdu, spíš mi šlo o to, z jakého důvodu se mám dostavit za vámi na základnu.”

“To se dozvíte až na místě, zatím to berte třeba jako součást testů červí díry, ale teď už musim končit, zatím se s vámi loučím a přeji vám hodně štěstí.”

Kapitola II. - Bezmocnost

Teď už jsem opravdu nevěděl, co si o tom mám myslet. Vždyť plán mise je předem pevně daný a jeho změna je možná jen za zvláštních okolností.

“Kate, co si myslíte o tom, že mam jít za Billem na Zemi? Víte, připadá mi to skutečně nějak podivné.” Zeptal jsem se Kate a doufal, že jako psycholožka bude alespoň trochu schopná odhadnout o co tu jde.

“Kapitáne, z presidentova hlasu bylo poznat, že si s něčím neví rady, něčeho se obává, ale víc vám bohužel neřeknu”.

“To mě také napadlo, ale přesto díky” odpověděl jsem jí.

“Nicméně vidím, že se s presidentem Carmayerem dobře znáte” podotkla.

“Ano, jsme přátelé, znam ho ještě z doby, kdy jsem studoval”

“Tak teď už mi je to všechno jasný… a já se divil, proč zrovna vy jste tady kapitánem…” přerušil nás Jörg.

“To víte, vyplatí se mít známé na nějakých důležitých místech” usmál jsem se “ale já jsem toho nezneužil, to by Bill nikdy neudělal, aby mě kvůli tomu že se známe preferoval, byl jsem prostě výborný pilot F-22E a později jsem i jako zkušební pilot lítal na experimentálním prototypu bojového graviletu YF-3000. Pak mě povýšily na majora, já se přihlásil do astronautického programu WSA a měl jsem to štěstí, že jsem byl vybrán na tenhle projekt.”

“já vám samozřejmě věřim, jen jsem žertoval, doufam že jste to pochopil” znejistil Jörg.

”Ale samozřejmě, to snad bylo poznat z mé odpovědi, ne?”

“Ano, bylo, to já jen tak pro jistotu…”

“Lidi, co kdybychom si tykali, myslim, že to tak bude lepší.” odbočil jsem, “pokud s tim někdo nesouhlasí, tak mi to řekněte, byl to jen návrh…” dořekl jsem a podíval se na ostatní. Nikdo nic nenamítal a tak jsem se dál ptal “Petere, co s tou červí dírou, je to vůbec bezpečné?”

“No ano, já bych řekl, že jo, všechny přístroje jsou testované na několikanásobně větší zátěž a celý systém je trojnásobně zálohovaný, takže neplánované zhroucení červí díry rozhodně nehrozí” ubezpečil mě.

“Já bych si tak jistý být vámi nebyl. Už otevření červí díry je nebezpečné, nikdy nevíte, jestli se náhodou nepropojí se singularitou nějaké černé díry, to by bylo okamžitě po nás! A i když se nic takového nestane, tak červí díra je přes veškeré technologie velmi těžce udržitelná stabilní, a tak se klidně může stát, že když zrovna budete procházet, tak se vlivem hmotnosti vašeho těla zhroutí a v tu ránu budete na dvou místech zároveň… ale bohužel na dvě půlky. V horším případě by bezpečnostní systém červí díry mohl kompletně selhat, a ta by se nám tu sama mohla zhroutit do singularity a řeknu vám rovnou, že černá díra na palubě není zrovna nejideálnější řešení úklidu lodi…”

“Vy teda Jörgu umíte člověku svými apokalyptickými scénáři zvednout náladu, to se musí nechat!” nemohl jsem si po Jörgově proslovu odpustit.

“Musim ti Jörgu rozhodně oponovat! To co si tady nastínil je zhola nemožné, jak jsem říkal, všechny systémy na lodi jsou trojnásobně zálohované a kdyby měli selhat, tak počítač červí díru okamžitě včas odstaví. A to, že by mohla vyústit někde v černé díře třeba na druhé straně galaxie je taky blbost, zaprvé je přesně směrovaná a zadruhé počítač přesně zjišťuje, podle odběru energie spotřebovávané systémem, jestli cíl má vlastnosti jako jiné podobné zařízení pro vytvoření červí díry a něco takového by nikdy nedovolil.” oponoval Jörgovi Peter.

“Myslim, že kdybychom se obávali všeho, co teoreticky může nastat, tak bychom museli zůstat někde v jeskyních a živit se bobulemi. Ale i tak na nás jeskyně může spadnout a bobule může být jako na potvoru jedovatá, takže tyhle tvoje úvahy jsou k ničemu, Jörgu.” musel jsem se Petera zastat.

“To já samozřejmě vím, ale Jacku, sám ses ptal… a sdělit ti všechna rizika je moje povinnost.” zareagoval Jörg.

Najednou nás ale z debaty vytrhl Miguel: “Testy WHT-0241-5 dokončeny. Systémy červí díry pracují bezchybně.”.

“Dobře Migueli, odešli výsledky na Zemi” rozkázal jsem a okamžitě se ozvalo “Přenos dokončen.”.

“Tak jo, jdu tedy na Zemi, pokud by náhodou červí díra přeci jen spadla a nešlo jí třeba znovu otevřít, tak předávám velení Georgovi.” Řekl jsem.

“Ano Jacku, můžeš se na mě spolehnout, kdyby něco, tak necham Miguela, ať doletí sám automaticky zpět na Zemi, to není žádný problém…” odpověděl George, který byl nejstarším členem posádky. Vstup do části místnosti, kde se nalézala teď otevřená červí díra, oddělovaly dvoje dveře, mezi kterými byla asi dvoumetrová chodba – byla to jakási dekontaminační komora.

“Migueli, odblokuj přístup k červí díře.” Rozkázal jsem počítači a poté, co se dveře odemkly jsem k nim přistoupil a dotkl se tlačítka. Skleněné dveře se bezhlučně otevřeli a já vstoupil do chodby. Poté jsem se dotkl tlačítka u protějších, dosud zavřených dveří, dveře kterými jsem přišel se zavřeli, počítač mě proscanoval a asi za 3 vteřiny se otevřeli dveře přede mnou. “Haló, slyšíte mně někdo?” promluvil jsem směrem k otvoru červí díry. Skrze díru bylo vidět, jak se někdo z vědeckého personálu na druhé straně zvednul, podíval se na mě a zeptal se:

“Co si přejete, kapitáne Cashi?”. Bylo to jako by skutečně stál jen pár metrů přede mnou a né miliony kilometrů.

“Chystám se za presidentem Carmayerem, máme to domluvené… mohu projít?”

“Ale samozřejmě, červí díra je stabilní a mě bylo řečeno, že vás president očekává, tak klidně pojďte.” Odpověděl onen člověk v bílé vědecké kombinéze na druhé straně. Po malém zaváhání jsem vykročil dopředu směrem k otvoru, či spíše prohlubni ve zdi, kde byla otevřená červí díra. Nevím co jsem očekával, ale necítil jsem vůbec nic zvláštního, bylo to prostě jako projít dveřma. Stačilo udělat krok a byl jsem miliony kilometrů daleko. Ještě jsem se podíval za sebe skrz červí díru na posádku Miguela a poté jsem pokračoval dál.

“Vítám vás na Zemi!” řekl ten vědec.

“Děkuji, mohu se vás zeptat, kde bych našel Billa… tedy presidenta?”

“Samozřejmě. Je ve své kanceláři, odsud se tam dostanete výtahem.”

“Ještě jednou díky, tak já už tedy půjdu.” odvětil jsem a šel k výtahu. Cestou jsem se ještě taky pořádně porozhlédnul, kde to vlastně jsem. Byla to tu velká místnost a ve zdi za mnou byli 4kruhové otvory – zařízení na vytváření červí díry. V jednom z nich byla červí díra otevřená – byla to díra na Miguel, z které jsem přišel. Kolem dokola pak byly počítačové terminály u kterých pracovalo celkem 5 vědců. Docela by mě zajímalo, proč WTA tak plýtvá prostředky, vždyť každé zařízení pro vytvoření červí díry je nesmírně nákladné a jediné jiné zařízení tohoto typu se nalézá jen na Migueli… tedy alespoň oficiálně. Tak k čertu proč rovnou čtyři? K čemu by měli mít neoficiálně tolik těchto zařízení, když jen pro cestování po zemi by to bylo strašně nevýhodné? No, řekl jsem si, že nemá cenu dál se tím zabývat a vešel do dveří výtahu, které se přede mnou sami otevřeli.

“Kam to bude?” ozval se počítač ve výtahu.

“K presidentovy Carmayerovi” odpověděl jsem, dveře se zasunuli a výtah se nehlučně a bez sebemenšího zachvění rozjel. Za 5 vteřin se výtah zastavil a dveře se otevřeli. Docela slušný výkon na to, že jsme předtím byly 25 pater podzemí a teď jsem se nalézal ve 30 patře nad zemí…

“Musíte jít až na konec chodby a poté doleva.” Ozval se ještě jednou výtah. Uposlechl jsem ho a šel tak jak mi říkal. Chodba byla prázdná a nikde jsem nepotkal jediného živáčka. Už to bylo celkem zvláštní. Když jsem došel ke dveřím, ozval se směrem od monitoru ve zdi vedle nich počítač-sekretářka:

“Dobrý den kapitáne Cashi, pan Carmayer vás očekává, ale má právě hovor, tak prosím počkejte.”

Sedl jsem si do křesla a čekal. Asi za dvě minuty se počítačová sekretářka znovu ozvala a vzkázala mi, že mohu vstoupit. Vstal jsem tedy a šel ke dveřím. Ty se otevřeli a já uviděl Billa. Vypadal dost ustaraně, asi se skutečně něco stalo.

“Ahoj Jacku, pojď dál. Tak jaká byla cesta?”

“No asi jako teď, když sem prošel těmahle dveřma.”

“Já jsem ti to říkal, na cestování červí dírou není nic nebezpečného ani nepříjemného… ale teď už k věci, nevolal jsem tě sem jen tak pro nic za nic, vyskytl se tu jeden menší poroblém…”

“No dobře, poslouchám, ale to si mi mohl říct už předtím, ne?”

“Ne, to jsem bohužel nemohl, věř mi, kdyby to šlo, tak bych po tobě nechtěl aby si za mnou přišel osobně a řekl ti to, ale náš rozhovor byl s největší pravděpodobností odposloucháván”

“Počkej, počkej, to trochu nechápu…” podivil jsem se.

“Hned ti to vysvětlím, jde totiž o velmi choulostivou záležitost, našim vědcům se podařilo najít planetu pozemského typu, na které by se mohl vyskytovat inteligentní život, ale je tu jeden háček..."

“Co je na tom tak choulostivého? A co má ksakru znamenat ten háček?”

“No právě ten háček je delikátní. Naše tajná služba totiž zjistila, že Svaz Arabských a Asijských zemí staví tajně warpovou vesmírnou loď. Zřejmě se jim nějak povedlo získat plány našich warpových motorů, ale jinak nic bližšího nevíme, ani místo kde loď konstruují, ani v jakém stádiu její stavby už jsou, nebo jestli jí třeba už nemají postavenou. Jediná věc kterou se našim agentům ještě povedlo zjistit byla, že se chystají provést expedici k té planetě, kterou objevili naši vědci. Je ovšem zřejmé, že tak nečiní s čistými úmysly…”

“Dobrá, dobrá, ale vždyť to je od nich krok naslepo, o té planetě přeci nemohou s jistotou vědět, že je obyvatelná, nebo že tam je dokonce inteligentní život a i kdyby, tak proč s tím dělat takové tajnosti?”

“Existují ještě další skutečnosti, které jsou ovšem přísně tajné a ani ty se o nich nesmíš dozvědět… jediné, co ti k tomu mohu ještě říct je, že pokud by se jim povedlo dostat k té planetě, tak to bude mít dalekosáhlé důsledky pro celé lidstvo. Ale už se mě na nic neptej, víc ti toho opravdu říct nemohu.”

“A co tedy po mě chceš?”

“Tady máš nový letový plán” řekl Bill a podal mi miniaturní holodisk, “je ovšem neoficiální, takže o tom nesmí nikdo vědět, jen ty a ostatní členové posádky Miguela”.

“A nemohl by si mi alespoň stručně říct, o co v tom novém plánu pujde?”

“Jak jistě víš, tak ještě podle původního plánu máte provést testy warpových motorů. To uděláte, ale nebudete se potom vracet na Zemi, ale poletíte k té planetě. Až tam budete, tak započnete vědecký výzkum. Cokoliv, co tam najdete, nebo s čím se setkáte se nikdy nesmí dostat na veřejnost, vše spadá pod nejvyšší stupeň utajení!”

“Ano, ale to nikomu nepřijde zvláštní, když se nevrátíme z testů warpového pohonu včas podle původního plánu? Jak dlouho vlastně máme zůstat u tý planety?”

“Všichni na Zemi si budou myslet, že jste zahynuli při selhání warpového pohonu. O to už se postaráme. U té planety zůstanete na neurčito, všechno pochopíte až tam budete. Na tom holodisku je vše co potřebujete vědět, ale kromě letového plánu si vše ostatní – tedy přísně tajné doplňující informace, které vám vše vysvětlí – smíte přečíst až na místě.”

“Bille, tohle smrdí, Miguel byl postavený jako vědecká výzkumná loď a ne k tomu, aby byl využíván k nějakým podivným špionážním, nebo dokonce vojenským akcím. S tím nikdo z posádky nebude souhlasit, vždyť to jsou samí civilní vědci!” rozčílil jsem se.

“Ale Jacku, to JE vědecká mise, až tam budete, tak všechno pochopíte. To co tam objevíte bude největším objevem jaký kdy lidstvo učinilo.”

“Ty o tý planetě víš mnohem víc, Bille, jinak by sis ne…”

“Samozřejmě že vim, ale z bezpečnostních důvodů se to nesmíš dozvědět dřív než tam budeš…” přerušil mě.

“Ty se bojíš, že bych s tou misí nesouhlasil, nebo že bych něco úmyslně vyzradil, ale když to má být podle tvých slov největší objev, jaký kdy lidstvo učinilo, tak by o tom lidstvo taky mělo vědět a né aby o tom pak vědělo jen pár vyvolených”

“V tom máš pravdu, ale všechno má svůj čas a teď je hlavní prioritou být první… dříve než se k té planetě dostane Svaz. To by byla katastrofa…”

“Hergot, co je tam tak důležitýho? Vždyť tohle je jak za studený války!”

“To, co je na té planetě se dozvíš, až tam budeš. A s tou studenou válkou máš pravdu, tohle je válka a všichni můžeme být vděčni Bohu, že je jen studená. Teď už žádné další otázky Jacku, musíš jít, to je rozkaz!”.

Když to dořekl, tak jsem ještě chvilku bez hnutí stál a přebíral si, co se vlastně děje.

“Tak už jdi!” řekl ještě naléhavěji Bill. Vzpamatoval jsem se a odešel. Když se za mnou zavírali dveře od jeho kanceláře, tak jsem ještě postřehnul, že na mě volá: “… a šťastnou cestu!”. Jen jsem automaticky přikývnul a pokračoval směrem k výtahu. Musel jsem si to v hlavě trochu urovnat. To co Bill říkal bylo sice podivné, ale tak jako tak mi to mohl říct osobně rovnou ještě před startem a né až v průběhu týhle mise. Že by se dozvěděl teď na poslední chvíli něco, o čem předtím nevěděl, co ho přimělo k tak drastickému kroku? Že by ho ještě o něčem informovala tajná služba? Třeba ta arabsko-asijská vesmírná loď už odstartovala… A to co říkal o té planetě – vypadá to, že vědí, že tam nějaká vyspělá civilizace je… všechno to bylo moc podivné, a tak jsem si řekl, že nejlepší bude, když si s tím přestanu lámat hlavu a jednoduše budu plnit rozkazy… uvidíme, jak se celá věc vyvine.

Když jsem vystoupil z výtahu, tak jsem si všiml, že všechen personál v místnosti se zařízením na otevírání červích děr má s něčím plné ruce práce. Nejdřív jsem se lekl, že se třeba destabilizovala červí díra na Miguela, ale nad tou svítilo zelené světlo a vypadala zcela stabilně, bylo normálně vidět na loď. A pak jsem si toho všimnul. Nad vedlejším kruhem blikalo červené světlo – právě se otevírala další díra!

“Může mi někdo říct, co se tady děje?” řekl jsem celkem klidně, ale nikdo mi neodpověděl, zjevně na mě neměli čas.

“Haló… posloucháte mě??? Co je to za červí díru, kterou se právě snažíte otevřít?” zeptal jsem se už trochu hlasitěji.

“Promiňte kapitáne Cashi, máme práci se stabilizací té díry…” ozval se jeden z vědců – ten s kterým jsem mluvil když jsem přišel.

“A co je to tedy za díru? Já myslel, že jediné zařízení na vytvoření čeví díry je tady na Zemi a potom na Miguelovi…”

“To vám bohužel nemohu sdělit… sice máte oprávnění ke vstupu do těchto prostorů, ale teď právě nastala vyjímečná situace a mou povinností je vás vyzvat, abyste tuto místnost neprodleně opustil, kapitáne.”

“To sou mi způsoby… ale dobře, nechme to být, stejně mám namířeno na loď. Je červí díra na Miguela stabilní? Mohu projít?”

“Ano, to je, nevidíte snad to zelené světlo??? Tak prosím jděte, červí díra bude za vámi ihned uzavřena.”

“Tak vám děkuji za milé rozloučení…” dodaljsem ironicky a prošel dírou. Ohlédl jsem se a skrze díru viděl, jak ten člověk ve vědecké kombinéze s kterým jsem mluvil přistoupil k jednomu z panelů, něco vyťukal a poté okno na Zemi jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo a já v tu ránu čuměl jen do kruhového výklenku ve stěně. Pocítil jsem také podivné mrazivé zachvění, které prošlo celým mým tělem hned po uzavření díry. Myslím že to byla nějaká gravitační, nebo eletromagnetická vlna vzniklá prudkým zavřením červí díry.

“Protější strana bez upozornění uzavřela červí díru. Došlo k řízenému zhroucení červí díry na lodi. Systém byl resetován.” ozval se důvěrně známí hlas počítače - Miguela.

“Žádné přivítání nebude Migueli?” řekl jsem jen tak.

“Promiňte kapitáne, ale měl jsem na starosti červí díru. Prudké uzavření totiž způsobilo rozladění mých přístrojů, které jsem následně musel restartovat.” Snažil se Miguel celou věc vysvětlit.

“To je v pořádku, já jen žertoval.” odvětil jsem mu a podíval přes skleněnou stěnu na posádku, která očividně netušila, co se stalo. Prošel jsem dekontaminační komorou kde mě počítač znovu proscanoval a vylezl jsem na druhé straně skleněné stěny. Ona vlastně nebyla vůbec skleněná, ale byla vyrobená z nějakého superodolného polymeru, který nejenže je extrémně tvrdý, ale je zároveň také velmi pružný.

“Vítejte zpátky na palubě kapitáne!” pozdravil mě George.

“Co se to stalo? Proč byla ta červí díra tak prudce uzavřena? Vždyť tím se mohli poškodit systémy!” zeptal se ustaraně Peter, který měl o loď jako hlavní inženýr-technik největší starost. Dokonce bych řekl, že měl k lodi až mateřský vztah.

“Nooo… na základně právě otevírali další červí díru…”. Jen co jsem to dořekl, všiml jsem si překvapeného pohledu posádky.

“Moment, jak další červí díra, vždyť jediné zařízení k jejímu otevření je na základně a tady na Miguelovi…” řekl Peter udiveně.

“Oficiálně ano, ale v místnosti, kam jsem přišel červí dírou byly hned 4 taková zařízení.”

“Ale proč by se kvůli tomu měla uzavírat naše červí díra? Vždyť každé z těchto zařízení je stavěno tak, aby bylo naprosto dokonale gravitačně i elektromagneticky odstíněno od svého okolí a nerušilo, nebo neovlivňovalo chod jiných zařízení.”

“Tady nejde o technologii Petere, ta funguje bezchybně, ale jde tu o to, že oni nechtěli, aby kdokoliv viděl tu díru co se otevírala. Mě samotného vyzvali, abych místnost okamžitě opustil a že pak díru za mnou ihned zavřou…”

“O co tu ksakru jde? Jak je možné, že jsou ochotní riskovat poškození tak nesmírně nákladného zařízení jen kvůli tomu, abychom neviděli tu červí díru… nebo spíš to co je na druhém konci?” zapojil se do diskuse Akashi.

“Já jsem byl u letectva, a tak vím, že když jde o něco přísně tajného, tak je tajná služba schopná čehokoliv, jen aby zažehnala možnost prozrazení… ale tohle, čeho jste byli svědky je nic proti tomu, co vám musím sdělit… došlo totiž ke změně plánu naší mise…”

“Změně plánu?” podivila se Kate.

“Ano, ale teď pojďte za mnou na můstek, tam vám všechno vysvětlím…” řekl jsem, pokynul všem aby mě následovali a odešel na můstek.

“Akashi, tady máš holodisk s novým plánem mise, vlož ho prosím do počítače” řekl jsem už na můstku, podal Akashimu disk a ten ho vložil do slotu ve svém panelu.

“Načítám nový letový program, prosím o autorizaci oprávněného velícího důstojníka.” Řekl Miguel.

“Kapitán Jack Cash, letectvo Světové Demokratické Unie, nynější status – zařazen do programu pilotů Světové Vesmírné Agentury. Osobní identifikační číslo – 25784901”

“V pořádku, nový letový program nahrán. Dodatečné záznamy k programu je možné přehrát až na cílových souřadnicích.” Podal hlášení Miguel.

“Tak o co tu tedy jde Johne?” zeptal se Akashi.

“Dobře poslouchejte, to co vám řeknu se asi nikomu z vás nebude líbit, ani mě se to nelíní, ale nic se s tím nedá dělat, je to přímý rozkaz od presidenta WSA. Cílem naší nové mise spadající pod nejvyšší, opakuji nejvyšší stupeň utajení je jistá planeta.” začal jsem s briefingem a Miguelovi rozkázal, ať na hlavním monitoru ukáže cíl naší cesty. “Je to planeta podobná Zemi a podle dostupných údajů na ní panují podmínky vhodné pro existenci života. Jistě si říkáte proč s tím dělat takové tajnosti, ale jsou zde jisté další skutečnosti, třeba to, že tajná služba zjistila, že Svaz Arabských a Asijských zemí staví warpovou vesmírnou loď a chystá expedici k této planetě, přičemž my tam musíme být první.”

“Stejně nechápu proč by se s tím měly dělat takové tajnosti, tak se tam Svaz chce dostat taky, no a co? Vždyť on má stejné právo se k té planetě dostat jako my. Taková věc je věcí celého lidstva a ne jen Světové Demokratické Unie.” přerušil mě George.

“Máš samozřejmě pravdu, ale nic není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Oni, tedy WSA, vědí o té planetě ještě něco. Něco, co se nesmíme, dokud tam nebudeme, z důvodu mezinárodní bezpečnosti dozvědět. Prý to, s čím se na té planetě setkáme bude největším objevem v dějinách lidstva. A kdyby se tam Svaz dostal dřív než my, tak to prý bude znamenat pro celé lidstvo katastrofické důsledky…”

“Že by se tam nacházel inteligentní život, nebo tam dokonce byla vyspělá civilizace?” zeptala se Michele.

“Je dost možné, že o tom mají nějaké důkazy, ale jak jsem říkal, nemáme se to dozvědět dříve než tam budeme. Teď vám všem ale musím ještě říct to, co je na této misi nejvíce nepříjemné – jak víte, tak náš nový letový program je tajný a aby Svaz nepojal žádné podezření, že Světová Demokratická Unie vyslala loď k té planetě, tak nás WSA prohlásí za mrtvé… prostě “zmizíme” při testech warpového pohonu a WSA už se postará o to, aby to vypadalo, že pohon selhal a my při tom zahynuli…” poté co jsem dořekl tuto zarážející větu, viděl jsem jak na mě všichni nevěřícně koukali. Jejich pohledy mě doslova probodávali a já se jim ani trochu nedivil.

“To… to přece nemůžou!” vykřikla vystrašeně Janet.

“To nemyslíš vážně Jacku. To přece nejde!” přidala se k ní Kate.

“Já… já mám rodinu, to jim nemůžu udělat, to po mě WSA nemůže chtít!” řekl rozzlobeně George.

“Ale ano, je to přímý rozkaz od presidenta WSA a my všichni jsme se zavázali smlouvou, která jim v případě ohrožení mezinárodní bezpečnosti umožňuje učinit i takovéto kroky… a pokud je do toho zapletená Mezinárodní Bezpečnostní Agentura – I.S.A., tak je možné všechno, vím to z vlastní zkušenosti… to ovšem neznamená, že s tím souhlasím, ale nedá se prostě nic dělat, všichni se s tím musíme smířit” potvrdil jsem jejich nejhorší obavy.

“Já tomu prostě nemůžu uvěřit!” postěžoval si Peter.

“Nerad to říkám, ale Jack má pravdu, já už se jednou s I.S.A. zapletl, oni můžou dělat co si zamanou… a my opravdu nemáme na vybranou.” přidal se ke mně Akashi. Všiml jsem si, jak se všichni tváří, a tak jsem se musel pokusit je trochu podpořit:

“No tak, vzchopte se, tváříte se jako byste měli doopravdy zemřít, společně to nějak zvládneme…”

“A né snad? Pro celý svět budeme mrtvý!” řekla Vera, která až doposud mlčela.

“Nějak to zvládnem, vždyť až misi dokončíme, tak se vrátíme domů a celá Země bude slavit náš zázračný návrat, budeme hrdinové! A do té doby to přeci nějak vydržíme…” řekla Kate poté, co se vzpamatovala z počátečního šoku a tím trochu uklidnila posádku.

“Tak co bude, začneme?” zeptal jsem se a ostatní mi pořád tak trochu duchem nepřítomni přikývli.

“Tak poslouchejte, nejdřív začneme s testy warpového pohonu. Až je dokončíme, budeme ve vzdálenosti asi 3 světelných let od Země. Místo toho, abychom letěli podle původního plánu zpět k Zemi, vydáme se podle nového plánu k té planetě. Poletíme maximální warpovou rychlostí po nejkratší možné cestě. K planetě dorazíme za… moment… Migueli, za jak dlouho budeme maximální warpovou rychlostí podle daného letového plánu u cílové planety?” zarazil jsem se.

“Na cílovém místě budeme maximální warpovou rychlostí za 520 tisíc 300 celých 8 desetin sekundy” odpověděl na mou otázku svérázně Miguel, aniž by mi tím mou situaci nějak ulehčil.

“Aha… a to je…”

“Něco přes 6 dní Johne. A ani jsem nepotřeboval Miguelovu pomoc – 165 světelných let při rychlosti 10 000 krát větší než světlo, to je snad na první pohled jasný, ne???” přerušil mě z ničeho nic Jörg.

“No… asi jak pro koho, ale zpět k naší misi… až budeme na cílových souřadnicích, tak nám bude přehrán záznam z toho holodisku, kde by mělo být vše, co nás tíží, vysvětleno. Pak započneme průzkum planety. Ty Georgi si vezmeš s Verou na starost průzkum samotné planety z astronomického a geologického hlediska, včetně jejího mapování. Michele, ty se připrav na to, že na planetě zřejmě bude život, a tak budeš mít určitě dost práce, pomůže ti s tim i Janet. Hlavně se soustřeď na nalezení nějakých inteligentních forem života a Janet, ty dej hlavně velký pozor na případnou možnost nákazy nějakým mimozemským mikroorganismem. Kate, z toho co říkal Bill mám takový pocit, že na planetě bude inteligentní život, takže jako psycholožka a diplomat by ses měla na to měla připravit… toť vše, je to tedy všem jasné?” zakončil jsem svůj briefing a podíval se kolem sebe. Všichni až na George už vypadali vhledem k dané situaci celkem v pohodě a že s tímto plánem souhlasí, ale George mi bylo líto, cítil jsem, že se alespoň musim pokusit nějak podpořit.

“No tak Georgi, vzpamatuj se, já vím, že to musí být pro tebe opravdu hodně těžké, ale…”

“Ty to nechápeš, ty ani nikdo jiný tady nemáte rodinu. Já mám manželku a 8 letou dcerku, to je něco strašného, když si představím, jak ve zprávách slyší tu hroznou novinu, že jim nešťastnou náhodou zahynul manžel a otec. Kdybych jim mohl alespoň nějak naznačit, že to je jen bouda… ale já vím že to nejde a že budou trpět tou strašlivou zprávou… a nejhorší je, že moc dobře vím, že s tím nemohu nic udělat a že jsem se já sám WSA dobrovolně upsal… rovnou jsem se mohl upsat ďáblu a vyšlo by to nastejno!”

Všichni mlčeli. Nikdo nevěděl co na to říct, byla to krutá pravda a on věděl, že s tím nic nemůže udělat…

“To bude dobrý Georgy, tvoje žena na tebe nezapomene, bude spolu s tvojí dcerou pevně doufat, že se jí jednou vrátíš a o to víc budou šťastní, až se jim za krátkou dobu jejich společné přání vyplní…” zmohla se konečně k něčemu Kate, ale George si jen povzdechnul. Bylo vidět že už se se svým osudem smířil. Ale nebyl to nijak příjemný pohled, bylo to opravdu vzkličující ho tak vidět, skoro to vhánělo slzy do očí.

Kapitola III. - Štěstí v neštěstí

“Tak snad abychom už vyrazili. Ať to máme co nejdřív za sebou…” řekl jsem a pokračoval: “Všichni na svých místech? Dobrá, začneme s testy warpového pohonu. Migueli, proveď kompletní předstartovní diagnózu warpového pohonu.”

“Diagnóza dokončena, všechny systémy pracují bezchybně.” ozvalo se za pár sekund.

“Dobře. Začni s plánovanými testy warpového pohonu.” rozkázal jsem a s napětím očekával, co bude následovat.

“Začínám s první fází testů - 10 sekundový let rychlostí 1c začne za 10 sekund… 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1… teď.” řekl Miguel a poté, aniž bychom zaznamenali sebemenší chvění, nebo jakýkoliv zvukový efekt, se obraz na hlavním monitoru jakoby ve směru letu roztáhl do nekonečna, hvězdná obloha se z našeho pohledu zdeformovala, ale za 10 vteřin se vše v okamžiku ustálilo. Byli jsme o tři miliony kilometrů dál.

“První fáze testů proběhla v pořádku. Veškeré naměřené hodnoty jsou v normě. Pokračuji s druhou fází testů – let warpovou rychlostí 1000c po dobu 30 sekund včetně testů časoprostorového manévrování lodi při warpovém letu proběhne za 10 sekund… 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1… teď.”

V okamžiku, kdy Miguel dokončil odpočet se znovu “roztekl” obraz hvězdné oblohy, teď však mnohem prudčeji a výrazněji a každých pár sekund se prudce měnil směr, kterým se hvězdy ubíraly. Byla to úchvatná podívaná, vidět jak hvězdy tančily po monitoru. Pak se vše jako při prvním testu z ničeho nic ustálilo.

“Druhá fáze testů proběhla v pořádku. Časoprostorové warpové manévrování je plně funkční. Hodnoty naměřené ve všech testech splňují dané limity. Závěrečná třetí fáze testů warpového pohonu – testy kontinuálního a skokového zvyšování výkonu warpových motorů a testy maximálního výkonu budou započaty za 10 sekund… 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1… teď.”

Obraz se zase roztekl jako v první fázi testů. Letěli jsme rychlostí světla.

“Zvyšuji rychlost na 10c.” oznámil po deseti vteřinách Miguel a hvězdná obloha se rázem stala o něco protáhlejší.

“Zvyšuji rychlost na 100c.” oznámil po dalších deseti vteřinách Miguel a za dalších deset vteřin se ozvalo: “Zvyšuji rychlost na 1000c.”

Teď již byla, jako v druhé fázi testů, hvězdná obloha opravdu silně zdeformovaná.

“Začínám s kontinuálním zvyšováním rychlosti o 100c za sekundu až na maximální hodnotu 10000c. Plné rychlosti bude dosaženo za 90 sekund.” ohlásil Miguel a deformace hvězdného pole se začala plynule prohlubovat. Hvězdy, teď už spíše jakési rozmazané deformované čáry vytvářely na monitoru tajuplně krásné obrazce a mě přepadl jakýsi zvláštní pocit. Nedovedu to přesně popsat, ale pocítil jsem něco jako neuvěřitelnou hrdost. Pýchu na to, že jsem člověk. Snad to bylo tím, že už jako dítě jsem obdivoval science fiction a to, co jsem teď prožíval, bylo splněním odvěkého snu lidstva – cestování ke hvězdám a objevování nových světů. Bylo to zadostiučinění všem autorům scifi.

Najednou mě ale z této povznesené nálady vytrhl prudký otřes. Všiml jsem si, že obraz hvězdné oblohy na hlavním monitoru už není takový, jako předtím, teď to byla jen změť nekonečna zářících čar sbíhajících se ve středu obrazu, jejichž hustota a jas se až hrozivou rychlostí zvyšovala.

“Došlo ke kompletnímu selhání bezpečnostních systémů řízení warpového pohonu. Loď je neovladatelná.” podal hlášení Miguel.

Loď se celá nepříjemně třásla a já si v tom zmatku uvědomil, že se řítíme jako neřízená střela nesmírnou rychlostí prostorem a každou nanosekundou můžeme narazit do nějaké hvězdy, nebo jiného tělesa.

“Migueli, okamžitě loď zastav!” beznadějně jsem vykřikl.

“Nemohu provést. Nemám kontrolu nad warpovým pohonem.” odpověděl podle mého očekávání Miguel.

“Co, co se tu děje?” vystrašeně vykřikla Michelle.

“Teď nemám čas Michelle, musíme jednat, jinak je po nás! Petere, jak se to ksakru stalo?”

“Já nevím, to není možné, bezpečnostní udržovací systémy warpového pohonu jsou nejvíc jištěným systémem na celé lodi, nemám pro to co se stalo žádné vysvětlení.” odpověděl mi nejistě.

Na můstku byl hrozný zmatek a panovala zde atmosféra panického strachu. Celou scénu dokreslovalo rudé blikající poplachové světlo a stále sílící otřesy a hluk.

“Ksakru musíme tu loď zastavit Petere, jinak sme v prdeli!!! Jörgu, tebe něco nenapadá?”

“Musíme nějak přerušit přísun energie s negativní hustotou, ty motory si jí berou čim dál tim víc a naše rychlost exponenciálně narůstá” odpověděl mi Peter, “… ale bohužel nevim jak na to. Generátory energie z vakua pro warpový pohon jsou izolované od zbytku lodi… nerad to říkám, ale nemůžeme nic dělat.” dokončil Peter svoje pesimistické zhodnocení situace.

“Tak tohle teda ne!” rozčílil jsem se, “Vzdáváš to moc brzo, něco s tím musí jít udělat!”

“Mě něco napadlo. Nevim, jestli to bude fungovat, ale co využít zařízení pro otevření červí díry k vytvoření časoprostorové deformace přesně nasměrované tak, aby narušila efekt warpování časoprostoru. Warpové motory by se pak mohli zhroutit.” navrhl Jörg.

“Myslíš jako nasměrovat červí díru do warpového pole? To nemůžem vědět, co by to mohlo způsobit, co když to naopak zesílí účinnost warpování prostoru, nebo se to zhroutí do singularity, je to ohromný risk.” oponoval mu Peter.

“Jenže my nemáme na vybranou, každým okamžikem můžeme skončit v nějaké hvězdě, nebo to trup lodi jednoduše nevydrží a roztrhneme se. Musíme zkusit cokoliv ať je to jakkoliv riskantní, či ukvapené! Petere, dej se s Jörgem do toho.” rozkázal jsem jim.

“Tak jo, ale budeme potřebovat Akashiho pomoc, aby naprogramoval počítač a všechno přesně sladil. Bude to muset být přesné jako chirurgický zákrok.” souhlasil nakonec Peter.

“Samozřejmě, jsem vám plně k dispozici” rychle zareagoval Akashi.

“Tak se do toho dejte, nemáme času nazbyt!” pokynul jsem jim a čekal jak to dopadne. Věděl jsem, že to je ohromný risk a že máme šanci na úspěch tak 1 ku 1000, ale přesto jsem doufal, že se to povede - naděje umírá vždycky poslední. Věřil jsem, že Jörg to zvládne, vždyť byl špičkou ve svém oboru a spolu s Peterem, který do detailů znal funkci každé součástky na lodi, tvořili sehraný tým.

“Program je uložen. Můžem to spustit…” řekl Akashi po tom, co mu Jörg předal poslední úpravy. Věděl jsem, že poslední slovo je na mě, a tak jsem měl potřebu ještě před tím nenávratným činem něco říct, ale čas nám neúprosně utíkal.

“Kdyby to náhodou nevyšlo, tak chci, abyste věděli, že jste nejlepší posádkou, jakou jsem si mohl přát… Migueli spusť program.” rozkázal jsem a smiřoval se s tím, že už možná nikdy neuvidím Zemi.

“Nastavuji systém červí díry… synchronizuji program se systémem warpového pohonu… provádím závěrečné doladění systému červí díry… aktivuji program.” řekl Miguel. Najednou jsme pocítili ohromný otřes. Obraz na monitoru, který připomínal jakýsi tunel z jasně zářících čar, na jehož konci bylo oslepující bílé světlo, se najednou prudce zdeformoval, jakoby se zkroutil sám do sebe. Otřesy, které nastali po tom velkém se začali nebezpečně stupňovat a já už myslel na nejhorší, když najednou z ničeho nic ustali, obraz se ustálil a pomalu přešel v obraz statické hvězdné oblohy.

“Došlo ke zhroucení warpového pohonu. Systém byl resetován.” ohlásil Miguel a každému na lodi spadl kámen ze srdce. My jsme to přežili!

“Tedy pánové, vděčíme vám za náš život…” řekla Kate, která spolu s Michele, Janet, Verou a Georgem nezúčastněně a ve strachu přihlížela záchranné operaci. Vlastně ani já jsem se na naší záchraně aktivně nepodílel.

“Já si ty díky nezasloužím, já to jen hodil do počítače… všechny díky patří Jörgovi a Peterovi.” řekl Akashi.

“Nebuď zbytečně skromný, nebýt tebe, tak by nám to trvalo mnohem déle a to už by mohlo být pozdě. Tvoje zásluhy jsou stejně důležité, jako ty naše.” odvětil Jörg.

“Já bych se být vámi ještě tak neradoval, nacházíme se totiž někde neznámo kde, pokusím se analýzou hvězdného postavení a směru letu určit naší polohu, ale nebude to vůbec jednoduché, nějakou dobu to potrvá.” řekl George.

“Dobře Georgi, ty zjisti, kde jsme a Peter ať zjistí, co to způsobilo. Potom se domluvíme na dalším postupu.”

“A co se to vlastně vůbec stalo?” zeptala se Michelle.

“Pokusim se ti to vysvětlit, jistě nejsi jediná, kdo nechápe co se stalo. Warpový pohon funguje tak, že kompresuje časoprostor před lodí a expanduje ho za lodí. Vznikne tak jakýsi pohyblivý ostrůvek časoprostoru, v kterém se loď nachází. Ten se může pohybovat neomezenou rychlostí, můžeš si to představit třeba jako surfování – loď si představíš jako surfaře a warpové pole jako samotné prkno. Vesmír je pak okolní moře. Jenže z nějakých neznámých důvodů selhal systém, který toto warpování ovládal a neměl dovolit vyšší rychlost než 10000c. Cestování vyššími rychlostmi je velice riskantní, jelikož s naší technologií ještě nedovedeme warpování při takových rychlostech plně ovládat, a tak bychom mohli skončit někde úplně jinde, než bychom chtěli. Třeba uvnitř nějaké hvězdy, což by pro nás, jak si jistě umíš představit, neskončilo zrovna nejlíp.” pokusil jsem se to Michelle vysvětlit.

“Aha, už to tak trochu chápu, takže tím, že ten systém řízení warpu, vlastně omezovač rychlosti, selhal, tak jsme se vesmírem řítili jako splašená kulka nějakou šílenou rychlostí, o které ani nevíme, jak vlastně byla velká a tedy ani nevíme, kde teď jsme. Je to tak?”

“Jo, to si vystihla přesně Michelle, sám bych to lépe neřekl… ale vlastně ještě nevíme jednu věc – to, v jakém stavu je teď naše loď, hlavně warpový pohon a systém červí díry, který jsme využili k násilnému zastavení lodi, co ty na to Petere?”

“Počkej… teď právě provádím detailní analýzu warpového pohonu, dej mi chvilku a snad už budu vědět co se to k čertu stalo… zatím můžeš nechat Miguela, ať prověří ostatní systémy.”

“Dobře… Migueli, spusť kompletní automatickou diagnózu systémů lodi.” rozkázal jsem a netrpělivě čekal na hlášení.

“Systém řízení warpového pohonu je nefunkční. Generátory energie z vakuových fluktuací pro warpový pohon byly přetíženy v průběhu jeho zhroucení. Gravitační deflektory byly přetíženy v poslední fázi letu. Generátory energie z vakuových fluktuací pro systémy červí díry byly poškozeny při posledním použití. Systém gravitačního směrování červí díry byl poškozen. Všechny ostatní systémy jsou plně funkční. Integrita a stabilita pláště i trupu lodi je v pořádku.” dokončil Miguel hlášení a já doufal, že všechny ty závady půjdou lehce opravit.

“Migueli, můžeš provést autoopravu některého ze systémů?”

“Právě probíhá automatická oprava gravitačních deflektorů. Dokončena bude za 16 minut. Generátory energie z vakuových fluktuací pro warpový pohon již byly opraveny. Systém řízení warpového pohonu je nefunkční z neznámých důvodů a tudíž nemůže být automaticky opraven. Všechny ostatní poškozené systémy musejí být opraveny manuálně.”

To nebylo nejlepší. Systémy warpového pohonu a červí díry byly vůbec nejsložitější na lodi a já neměl pomnětí, jak dlouho můžou takové opravy trvat, nebo dokonce jestli to bude s našimi prostředky vůbec opravitelné. Kdyby opravit nešli, tak bychom neměli žádný způsob, jak se dostat domů, na to jsem radši ani nepomýšlel.

“Tak co Petere, už něco máš?” zeptal jsem se.

“Tak trochu… vypadá to, že nám Miguela někdo tak trochu “upgradoval”… objevil jsem tu jeden obvod, který tu podle plánů nemá co dělat, ale jeho funkci nechápu, na to by se měl kouknou Akashi.”

“Už jdu na to, jen mi řekni kde ten obvod je.” ozval se Akashi.

“Nachází se v hlavní řídící jednotce kvantového procesorového systému – sekce C-5-IV, ale Miguel vůbec neví, že by tam takový obvod byl…” odpověděl Peter.

“Jdu se tam mrknout, počkej tady.” řekl Akashi a odešel z můstku. Čekali jsme s čím přijde.

“Co si o tom myslíte?” zeptal jsem se a doufal, že někdo z posádky bude mít nějaký zajímavým názore na to, co se tu stalo.

“Podle mě prostě selhal warpový motor, ale přijde mi trochu divné, že přesně tohle se mělo podle toho nového tajného letového plánu stát. Sice se to mělo stát jenom jako, ale co když chtěli, aby to vypadalo víc věrohodně?” spekulovala Vera.

“To je blbost. Oni nemohou tak riskovat, vždyť tahle mise je podle toho co nám řekli nesmírně důležitá a my jsme měli, když se ta nehoda stala, prakticky jen mizivou šanci na přežití. Je to zázrak, že ten Jörgův plán vyšel…” podotkl Peter.

“Vy ale zapomínáte ještě na jednu důležitou věc. Neříkal si Jacku náhodou, že po dokončení testů warpového pohonu budeme 3 světelné roky daleko?” zeptal se mě George.

“Ano, to je pravda, po dokončení testů jsme měli být 3 světelné roky daleko, ale…”

“No tak vidíš, já jsem právě dokončil analýzu naší polohy vhledem ke středu Galaxie, postavení hvězd, které se mi podařilo identifikovat, a přibližného směru našeho letu. Asi tomu ani nebudete věřit, ale jsme 8954 světelných let daleko, to by nám normálně maximální rychlostí trvalo 327 dní!”

Všem se zastavil dech. Vždyť to je skoro rok cesty a my tuto vzdálenost uletěli za nějakých 8 minut. Museli jsme letět skutečně šílenou rychlostí.

“To je neuvěřitelné! Je zázrak, že jsme to přežili. Průměrná rychlost, kterou jsme letěli musela být 588 milionů 300 tisíc krát větší než je rychlost světla, tomu říkam fofr!” konstatoval udiveně Jörg.

“Ano, přesně tak, je to šílená rychlost, divím se, že to loď vydržela, gravitační pnutí muselo být nesmírné…” souhlasil George.

“Jo, trup lodi musel být skutečně strašně namáhaný, obzvláště při tom nouzovém násilném zastavení - v ten okamžik síly působící na trup vzrostly na některých místech téměř stonásobně, je zázrak, že se celá loď nerozsypala na malé kousíčky.” připojil se Peter.

“Dobře, dobře. Teď mi jen řekněte, jestli budeme schopní dokončit misi, nebo se vrátit domů. Je ale doufám každému jasné, že 1 rok dlouhá cesta nepřipadá v úvahu, to si prostě nemůžeme dovolit.”

“Nooo… snad se nám podaří opravit ten warpovej pohon, uvidíme s čím přijde Akashi. Systém gravitačního směrování červí díry ale neopravíme. Alespoň ne s tím co tu máme, s tím se nedá nic dělat. A ta cesta… ta bude trvat skutečně celých 327 dní, jinak to bohužel nejde.” odpověděl mi Peter.

“Aha, takže to nejde stejně jako si předtím říkal, když jsme se neovladatelně řítily vesmírem, že nejde nijak zastavit. Ale ono to nakonec šlo, takže mi už neříkej, že něco nejde.”

“Samozřejmě, že bychom se mohli pokusit zopakovat si tu zběsilou jízdu, ale to je něco tak šíleně riskantního, že to nepřipadá v úvahu. Jednou jsme to přežily, ale po druhý už takový štěstí mít nemusíme. A nezapomeň na to, že už nemáme nic, čím bychom pak zastavily - červí díra je v čudu!”

Najednou naší už trochu ostřejší konverzaci přerušil Akashi, který se objevil ve vchodu na můstek. V ruce držel nějakou černou destičku, z které vedlo spousta optických vývodů. Všichni na můstku obrátily zrak směrem k němu.

“Tak co to máš Akashi?” zeptal se ho Peter.

“To je ten obvod, kterým někdo vylepšil náš počítač. Byly přes něj vedeny veškeré spoje z počítače do warpového pohonného systému. Ten obvod se dovedl účinně zamaskovat před diagnostickým systémem Miguela tak, aby nebyl odhalen a jakmile překročil výkon warpového pohonu určitou mez, ten obvod nám odpojil řízení a deaktivoval všechna bezpečnostní opatření a záložní systémy. Byla to cílená sabotáž - profesionální práce odvedená tak, že kdyby mělo někdy dojít k vyšetřování, všichni by došli k závěru, že nám prostě selhaly warpové motory. Nepočítaly ovšem s tím, že se nám podaří oklikou přetížit warpový pohon a tím loď zastavit.”

“A komu se tam povedlo ten obvod dostat?” zeptal jsem se.

“To nevím, zřejmě někomu z techniků, kteří loď před startem prověřovali. Já a Peter jsme sice všechno zkontrolovali, ale někomu se, jak je vidět, povedlo nás obelstít. Ten obvod byl sice schovaný v nitru systému, ale ne zas tak, abychom si ho při důkladné kontrole nevšimli, musel ho tam dát někdo až po naší kontrole. Musel to mít přesně promyšlené, rozhodně to nebyl žádný amatér.”

“Myslíš si, že to může být dílo Mezinárodní Bezpečnostní Agentury, nebo dokonce samotné WSA?”

“No, podle mě tomu tak nebude, ale vyloučit to zcela nelze. Spíš bych řekl, že to bylo vyrobené v Rusku, ale to jsou jen dohady.”

“V Rusku?”

“Ano, ten obvod má jisté charakteristické rysy, typické právě pro špičkové ruské technologie. Taky to ovšem může znamenat jen to, že to třeba právě pro I.S.A. vyrobil nějaký ruský technik - I.S.A. jich zaměstnává spoustu.”

“Ale I.S.A. přeci chtěla, abychom se dostaly k té planetě dřív než Svaz, ne?” podivil se Peter.

“No, podle toho, co Bill říkal, jsem si myslel, že I.S.A. se podílí na tom našem novém plánu mise. Ale je zase pravda, že neříkal nic, co by to přímo potvrzovalo. Možná hájí I.S.A. jiné zájmy, než Světová Vesmírná Agentura. To by také vysvětlovalo, proč se Bill bál se mnou mluvit na dálku. Říkal, že jsem musel přijít za ním osobně, protože náš rozhovor byl nahráván. A jelikož to šlo přes černou díru, tak to nemohl odposlouchávat nikdo z venku – muselo jít o někoho na základně.” spekuloval sem.

“Promiňte, že vám do toho skáču, ale co tedy ta cesta zpět, bude to tedy možné nějak udělat, aby nám to netrvalo celých 327 dní?” přerušil nás George.

“Co se týče warpového pohonu, tak ten by teď měl být již plně funkční. Nějaká nehoda už rozhodně nehrozí, ten zrádný obvod jsem odpojil a vše uvedl do původního stavu.” řekl Akashi.

“Dobře, takže máme v pořádku warp, ale maximální rychlostí by nám ta cesta trvala oněch 327 dní. Červí dírou loď opustit nemůžeme, protože zařízení k jejímu otvírání je rozbité. Tak co tedy budeme dělat? Co kdyby ses Jörgu pokusil přijít na způsob, jak si bezpečně zopakovat tu naší šílenou jízdu?” zeptal jsem se.

“Tady musím souhlasit s tím, co předtím říkal Peter – štěstí neklepe dvakrát na jedny dveře. I když není pravda, že když nemáme zařízení pro otevření červí díry, tak že bychom nemohli zastavit. Teď už je přeci v pořádku samotné řízení warpového pohonu, takže bychom mohli zastavit klasickým způsobem.”

“To není pravda, právě proto je warpová rychlost záměrně omezována na maximálních 10000c, jelikož při vyšších rychlostech ztrácíme kontrolu nad warpem. Řízení je sice funkční, ale to nám nemusí zajistit zastavení. Warp se třeba prostě nenechá odpojit.” zareagoval Peter.

“A co naprogramovat počítač tak, aby až dosáhneme místa, kde chceme zastavit, jednoduše odpojil přívod energie do warpových motorů?” navrhl Akashi.

“A co když to prostě nepůjde, pak bychom byly nahraný…” pokračoval ve svém Peter. Bylo vidět, že nehodlá nechat vystavit Miguela jakémukoliv nebezpečí.

“Je možné, že by to nemuselo jít, ale můžeme to předem připravit tak, že upravíme generátory energie z vakuových fluktuací pro warpový pohon tak, že jakmile stoupne odběr energie na určitou hodnotu, tak díky zpětné vazbě, kterou vytvoříme, dojde k přetížení generátorů a následně ke zhroucení warpu.” stál si za svým Akashi.

“To by sice šlo, ale vyžadovalo by to mechanický zákrok přímo na generátorech, a ty jsou od zbytku lodi izolovány. Navíc by to přetížení mohlo generátory zničit a pak bychom uvízly nejen bez červí díry, ale i bez warpu někde v okruhu několika set světelných let od Země. A to ještě jen za předpokladu, že by nám všechno ostatní vyšlo bezchybně. Tak jako tak by to pro nás znamenalo konec všech nadějí na návrat.” řekl Peter.

“Vždyť přeci nejsou izolovány úplně, můžeme se k nim dostat z venku. Skafandry tu máme, takže by to neměl být problém. A jsem si jistý, že se nám podaří vše propočítat tak, aby to generátory jen přetížilo, ale nezničilo.” oponoval mu Akashi.

“Tohle bychom mohli řešit věčně. Vypracujte mi přesný plán té akce. Se vším všudy – od upravení těch generátorů, až po zastavení lodi. Vypočítejte mi taky, jakou máme procentuelní šanci na úspěch. Pak se rozhodneme, jak budeme pokračovat. A ještě něco. Asi bychom se měli nejdřív rozhodnout, kam vlastně poletíme. Bude to domů na Zemi, nebo k té planetě určené naší novou misí? Já jsem pro to, pokusit se oklamat počítač tak, aby nám byly přehrány ty záznamy z holodisku od Billa. Na základě toho se rozhodneme a možná se dozvíme i něco o tom, kdo má na svědomí tu sabotáž.”

“To by snad mělo jít… počkej chvilku, jen přesvědčím Miguela, že jsme na daných souřadnicích.” odpověděl mi Akashi.

“Tak jo, já s Peterem a Georgem zatím vypracujeme potencionální plán té návratové akce. Pak budeme potřebovat ale i Akashiho…” řekl Jörg.

“Jasně, tohle mam hned hotový… ještě malej moment… jo a víte, že tím se dopouštíme trestného činu?” řekl Akashi.

“Ne, nedopouštíte. Vy jen plníte mé rozkazy, já jsem tu kapitán a to co Akashi právě provádíš je čistě na mou zodpovědnost.” Věděl jsem, že na Zemi by mě za to mohli skutečně odsoudit, ale s přihlídnutí k okolnostem, jako je právě ta sabotáž, bych to měl nějak uhrát.

“Tak jo. Už to mam. Programu na tom holodisku bude Miguel předkládat ty souřadnice, na které program čeká. Můžeš to Jacku spustit…”

“Dobře, všichni teď na chvilku zanechte své práce a obraťte svou pozornost směrem k hlavnímu monitoru. Mám takové tušení, že to bude hodně zajímavé. Migueli, přehraj záznamy z holodisku s novým letovým plánem. Má autorizace je kapitán Jack Cash, letectvo Světové Demokratické Unie, nynější status – zařazen do programu Světové Vesmírné Agentury. Osobní identifikační číslo je 25784901.” řekl jsem a pln očekávání netrpělivě čekal na výsledek.

“Autorizace v pořádku. Podmínky pro přehrání záznamů splněny. Začínám přehrávat…” ozval se Miguel a na obrazovce se objevila známá Billova tvář.

“Pokud vidíte tyto záznamy, tak jste se úspěšně dostaly až k vnější planetě tohoto hvězdného systému. Myslím, že vám dlužím dlouhé vysvětlení toho, proč jsem musel učinit takové drastické kroky. Ale je toho skutečně hodně, co se musíte dozvědět, a tak radši začnu od začátku.

Už za 2. světové války bylo hlášeno celkem velké množství pozorování různých záhadných světel na obloze. Tyto světla začaly dělat starosti armádě Spojených Států Amerických a ta se začala pídit po jejich původu. Nejdříve se domnívala, že by mohlo jít o nějaké Ruské, nebo Japonské letouny, ale to bylo velmi rychle vyvráceno. Průlom nastal v 2. polovině 40. let 20. století, když se armádě podařilo v Novém Mexiku zajistit hned několik havarovaných UFO. První havarovalo 31. května 1947 poblíž Socorra. Druhé havarovalo 4. července 1947 v oblasti kolem Corony - zhruba 120km severně od Roswellu. Jak jistě tušíte, byly to mimozemské vesmírné lodě. To co vláda USA o zřícení UFO v Roswellu tvrdila byly cílené dezinformace. Byla dokonce zajištěna jak mrtvá, tak i živá těla posádky těchto lodí, ale delší dobu přežil jen jediný z těchto návštěvníků. Američané se od něho dozvěděly ohromné množství informací, včetně toho, že nás jejich civilizace navštěvuje již od počátku lidských dějin a nejen to, dokonce zasahovala do našeho vývoje. Nebylo to ale jediné setkání - následovaly další, ale k žádnému “oficiálnímu” kontaktu mezi naší civilizací a jejich civilizací ještě dlouhou dobu nedošlo a ani dojít nemělo – oni se prý obávaly, že lidstvo ještě není dostatečně zralé k takovému kontaktu, viděli hrůzy 2. světové války a lidstvu ještě dostatečně nevěřili.

Americké letectvo se pokoušelo rozluštit jejich technologie ze zajištěných vesmírných lodí na vlastní pěst, ale i přes dosažení značných úspěchů v některých oblastech výzkumu byly tyto snahy celkově neúspěšné. Dokonce se s těmito “létajícími talíři” pokoušeli i létat. Ovšem své ovoce to přeci jen později přineslo. Naši vědci, kteří byli do celé věci zasvěceni, se technologií těchto lodí nechali inspirovat a to značně urychlilo vědecký rozvoj. Nejdříve se nám povedlo vyvinout vlastní gravitační pohon, který využíval podobných principů jako tyto plavidla a který byl později využit v graviletech.

Hlavní věc ale nastala až mnohem později. Při experimentech s jejich energetickými generátory a pohonným systémem, které využívají jako paliva prvek 115, přeměňovaný řadou složitých jaderných reakcí na antihmotu, která poté anihiluje a vzniklá energie je použita dalšími složitými procesy ke generování gravitačních vln pohánějících jejich loď, došlo jednou k nehodě. Při této nehodě se uvolnilo ohromné množství energie a málem došlo ke katastrofě. Zajímavé ale bylo, že té energie bylo mnohem víc, než kolik by se z takového množství paliva uvolnit mělo a nejzvláštnější bylo to, že exploze měla prapodivný gravitační charakter, jakoby centrum výbuchu mělo zápornou hmotnost. Po důkladné analýze vědci přišli na to, že při nehodě se uvolnily specifické gravitační vlny, které jaksi vyextrahovali energii z falešného vakua. To, co do té doby bylo jen snem se stalo čirou náhodou skutečností a během dvou let jsme byly schopni vyrobit plně soběstačný generátor energie z vakuových fluktuací, čímž jsme si, jak již víte, otevřeli cestu k warpovému pohonu a umělým červím dírám. Bylo to fascinující, protože jsme technologicky předběhli naše mimozemské “sousedy”, kteří o této možnosti neměli ani páru. Zřejmě jim stačila jejich technologie, které dosáhli a vývoj se u nich jaksi zastavil. Zarážející bylo, že se to stalo pouhou shodou okolností při experimentech s jejich technologií, bylo skutečně podivné, že na to sami nepřišli.

Věděli jsme, že nás pořád tajně pozorují, a tak bylo jasné, že nás dříve či později kontaktují. A skutečně se tak stalo – bylo to hned po prvních, ještě neoficiálních, testech warpového pohonu. To už bylo skutečné setkání našich druhů, ne jen nechtěné kontakty jako předtím. Nám se je povedlo přesvědčit, že když máme lepší technologii získávání energie, na rozdíl od jejich naprosto čistou a neomezenou, tak že už jsme natolik vyspělí, že spolu můžeme udržovat kontakty a vyměňovat si naše znalosti.

První, co jsme se od nich dozvěděli byla šokující informace – v době, kdy na jejich světech zuřili války se jeden z válčících klanů rozhodl, že vytvoří rasu, která by mu sloužila jako otroci a dělníci. Touto rasou jsme byli my – lidé. Ale války skončili a onen klan ve válce prohrál. Na lidi se na nějakou dobu pozapomnělo a když znovu přišli na Zemi, zjistili, že lidstvo již vyspělo natolik, že se vymanilo z jejich experimentu. Došli k závěru, že by nebylo správné dělat z rasy, která za tak krátkou dobu dosáhla tak vysokého stupně vývoje, své sluhy, že by to ani dost dobře nešlo protože jsme již byli natolik inteligentní a usilovní, abychom si prosadili svobodu. Byly jsme experimentem, který se jim vymkl z rukou, ale oni se s tím smířili a ponechali nás našemu vlastnímu osudu. Nicméně pozorovali nás nezúčastněně dál a první větší pozornost jsme u nich vzbudili, když jsme ovládli atomovou energii – když byli provedeny první jaderné zkoušky. Viděli, že už jsme dosáhli dalšího technologického vývojového stupně, ale divili se, že si takto ničíme vlastní planetu. No a pak, když viděli, jak se nám jejich technologii, kterou jsme jim ukořistili, povedlo úspěšně použít, a dokonce se nám povedlo něco, co se jejich vědcům nevedlo tisíce a tisíce let – extrahovat energii z vakua – usoudili, že naše civilizace má obrovský potenciál a že se s námi naváží přátelské kontakty.

Tak to by bylo asi to nejdůležitější z historie, teď by vás ještě mohli zajímat nějaká fakta. Říkáme jim Reticulané, protože jejich domovskou hvězdnou soustavou je Zeta Reticuli – systém sestávající ze dvou hvězd vzdálených od Země 40 světelných let, přičemž každá z hvězd má svůj vlastní planetární systém. Celkem se u nich nachází 3 obydlené planety. Pak ještě mají různé kolonie zhruba v okruhu 500 světelných let. Biologicky jsou nám trochu podobní, ale ne zas tak moc. Máme sice některé jejich geny, ale jinak to s námi je mnohem horší. Náš organismus byl vyvinutý pro práci, a tak zatím co oni se dožívají tisíců let, my jsme byli vytvořeni pro krátký život cca 80 – 200 let. Ale přenechali nám některé jejich zkušenosti s genetikou, která je u nich nejváženější vědou, a přesné informace o veškerých našich genech. Díky tomu teď máme, jak víte, také prakticky věkově neomezený život. Navíc byli nadšení, když jsme jim předvedli naší nanotechnologii – oni se sice také zabývali nanotechnologií, ale ne v takovém smyslu jako my – nikdy se nepokoušeli sestrojit nanoboty schopné “opravovat” organismus zevnitř, a tak i přes to, že měli velmi dlouhý život, nebyli schopní vyléčit těžká poranění jejich organismu bez složitých přístrojů, což naše nanotechnologie umožňuje a ve spojení s jejich znalostmi genetiky teď poskytuje jak nám, tak i jim téměř nesmrtelnost.

Jak Reticulané vypadají se můžete podívat – na disku jsou veškeré jejich biologické a genetické záznamy.

Poslední co by vás mohlo zajímat je, že systém červích děr byl společný projekt našich a jejich vědců. Ale byl to náš nápad takový systém vybudovat. Na tomto holodisku máte i souřadnice některých jejich planet, kde mají zařízení pro otevření červí díry.

A teď zpět k původnímu tématu – proč jste tedy byli vysláni na tuto misi a proč jsou s tím dělané takové tajnosti. Planeta, kterou máte prozkoumat, je bývalá reticulanská kolonie. Reticulané zde objevili před několika sty lety pozůstatky nějaké prastaré civilizace – ještě starší než té jejich a zřídili zde výzkumnou vědeckou základnu. Až do teď tam probíhal archeologický průzkum, ale pak se posádka základny Reticulanům z ničeho nic odmlčela a červí díru se již nepodařilo otevřít. Reticulané by tam hned vyslali jednu ze svých lodí, ale my jsme se tou dobou dozvěděli, že v našich řadách jsou zrádci.

Kontrašpionážní sekce International Security Agency na tom sice intenzivně pracovala, ale špióny se jí odhalit nepodařilo. Došli jen k závěru, že Svaz arabských a asijských zemí získal plány warpového pohonu hned když jsme ho dokončily, a teď že se nějak dozvěděl i o této planetě. Tajným agentům I.S.A. se pak podařilo zjistit, že Svaz má již postavenou warpovou vesmírnou loď, a že chystá misi k této planetě. Právě kvůli Svazu je existence a naše kontakty s mimozemskou civilizací přísně utajovaná. Sami Reticulané nás varovali, že nedemokratický Svaz je pro nás velkým nebezpečím a mohl by ohrozit naše vzájemné kontakty s nimi. Je sice jasné, že Svaz už zřejmě ví o tom, že Světová demokratická unie má nějaké kontakty s mimozemskou civilizací, ale naštěstí ještě neví nic konkrétního. Kdyby se dostali k té planetě, nebo byli cestou k planetě zastaveni Reticulanskou vesmírnou lodí, tak bychom již nic dál nemohli tajit a Svaz by se vše dozvěděl. Takové ohrožení z vnějšku by se Svazu rozhodně nelíbilo, obzvláště kdyby věděli, že jsou Reticulané našimi spojenci. Mohlo by to znamenat i 3. světovou válku, a proto jsme Reticulany přemluvili, ať k té planetě neposílají svou loď, ale ať tam nechají letět nás.

Původně tato mise měla proběhnout až několik dní po testovací misi, ale když jste začali s testy, tak mi přišla urgentní zpráva od I.S.A., že Svaz se chystá hned zítra ráno odstartovat svou vlastní expedici. Proto jsem musel učinit ten razantní krok a okamžitě změnit vaší původní testovací misi na tuto tajnou misi. Doufám, že Svaz svou expedici k této planetě odloží, když se dozví, že Miguel byl zničen nehodou při testech. Ale není to jisté, a tak je prioritou vaší mise ohlídat planetu před Svazem. Pokud zaznamenáte nějakou cizí vesmírnou loď a nebude to náhodou reticulanská loď, tak je vaším úkolem varovat jí ať opustí tento prostor a pokud na vaše výzvy nebude reagovat, tak ji musíte za každou cenu zlikvidovat. V žádném případě se nesmí dostat moc blízko k planetě. Všechny typy reticulanských lodí a sond jsou zaznamenány na disku, takže jejich rozeznání vám nebude činit potíže. Na disku je také program, který aktivuje zbraňové systémy Miguela. Kromě toho, že z Miguelových obraných laserů se stane přesná a ničivá zbraň, tak program vám také zpřístupní tajné zbraňové systémy lodi – univerzální řízené střely dlouhého dosahu Nihilanth. Vše potřebné vám o nich sdělí Peter.

Kromě ohlídání planety se samozřejmě musíte pokusit zjistit, co se tam vlastně přihodilo, proč se posádka zdejší reticulanské základny odmlčela. Jakmile něco zjistíte, kontaktujte přímo Reticulany, ne základnu na Zemi! Dokud neodhalíme špiony v našich řadách, tak na sebe nesmíte nijak upozornit a jediní s kým můžete mluvit jsou Reticulané. Až se situace na Zemi uklidní, tak vás sami kontaktujeme, do té doby musíte zůstat u planety a hlídat ji. Každopádně až budete na oběžné dráze planety, tak mějte systém červí díry aktivní v pohotovostním příjmovém režimu, abychom vás mohli kontaktovat, kdyby náhodou ta arabsko-asijská loď skutečně odstartovala.

Toť vše. Přeji vám mnoho štěstí a ať se můžete co nejdřív vrátit domů. Jen nezapomeňte na to, že ve vašich rukou vězí budoucnost celého lidstva. President Carmayer konec.”

Kapitola IV. - Nebezpečná cesta

Všichni jsme tiše seděli jak přibití na svých místech a nevěřícně zírali do teď už prázdné obrazovky. Právě se většině z nás zhroutil svět. Vše v co jsme věřili se ukázalo být pouhým klamem, lží udržovanou naší vládou. A teď nám takhle v klidu řeknou pravdu. Jako by se nic nedělo. Vždyť ti různí pochybní “ufologové”, co na Zemi šířili ty nejneuvěřitelnější teorie o vládních spiknutích, mimozemšťanech, ovlivňování lidských genů a o jiných podobných blbostech, měli nakonec z velké části pravdu! A to jsem si o nich myslel, že jsou to ubozí šarlatáni nebo zamindrákovaní zneuznaní pavědci! Jak je vidět, pravda může být mnohdy nemilosrdná. Po chvilce naše rozjímání přerušil Jörg:

“To… to nemůže být pravda! Dělají si z nás blbou srandu! Snaží se pitomejma výmyslama o mimozemšťanech jen ještě více zastřít skutečnou pravdu! Všechno jsou to ubohé desinformace!” rozčiloval se.

“Ale Jörgu, snad se ti nezhroutil tvůj přísně vědecký názor na svět? Je snad něco v nepořádku? Nemůže to snad z vědeckého pohledu být pravda? Co ti na tom sakra tak vadí?” rýpla si do něj Michele, které se odkrytá pravda zjevně líbila.

“Proti vědě to sice nestojí, ale já tomu prostě nemohu uvěřit! My přeci nepotřebujeme nějaké Retikulany, lidstvo by si vystačilo samo. Na všechno jsme přišli sami a nepotřebovali nějakou pitomou mimozemskou pomoc! A už vůbec nepotřebovala pomoc s naší tvorbou matka příroda! Lidé se vyvinuli zcela přirozeně.”

“Ale, ale! To zavání ješitností, Jörgu. Já jsem vědec a přesto jsem vždy dávala za pravdu některým ufologům. Tohle jen potvrzuje to, v co jsem už dávno věřila. Ano, já jsem zastávala názor, že jev UFO není pozemského původu. Teď vidím že jsem měla pravdu! Všichni ti vědeckou veřejností tak opovrhovaní ufologové měli pravdu a to je to, co tě tak rozčiluje. Ty sám si táhl proti nim křížové tažení! Kdyby ses býval místo předpojatého a zaslepeného odsuzování všeho, co jen vzdáleně mělo něco společného s mimozemským životem nebo nedej bože s UFO, věnoval alespoň chvilku faktům a důkazům, kterých zas tak málo nebylo, mohl si něco takového tušit! Místo toho teď, když už ti pravdu předhodily z nejvyšších míst přímo pod nos, dál slepě a tvrdohlavě křičíš jak malé dítě jen tu svou!”

“Když…”, chtěl se začít hájit Jörg, ale pak se zarazil a pokračoval až po pár vteřinách.

“Ano, máš pravdu Michele, byl jsem zaslepený a uznávám, že tohle už nebude jen pouhá fantasie. Ano, je to neomluvitelné. Když se na to podívám z historického hlediska, tak se většina soudobých vědců, včetně mě, chovala k lidem věřícím v mimozemšťany prakticky podobně, jako někdejší církev ke Galileovy.” řekl Jörg s tichou pokorou v hlase.

“No vidíš! A ani to tolik nebolelo…” odpověděla mu Michele a usmála se na něj. Bylo na ní vidět, jak jí těší takové psychologické vítězství. Nikdo z ostatních nevypadal, že by se k tomu chtěl nějak vyjadřovat. Zřejmě všichni přijali pravdu tak, jak jim byla předhozena. Ale co když je to jen částečná pravda? Co když za tím vším vězí ještě něco? Nemělo cenu to rozebírat a tak jsem si radši chtěl nechat vše tak trochu zrekapitulovat.

“Akashi, co všechno je na tom holodisku od Billa?” zeptal jsem se.

“No, všechno co Bill říkal. Všechno co budem potřebovat.”

“A můžeš být trochu konkrétnější?”

“Samozřejmě. Takže tu máme kompletní biologické, lékařské a genetické záznamy Reticulanů - to je něco pro Michele. Dále kompletní slovník oficiálního reticulanského jazyka, písma, číslicového systému a jejich vědeckých veličin a jednotek - můžeme Miguela naučit mluvit Reticulansky! Je tu také update hvězdné mapy obsahující Reticulany prozkoumanou část galaxie se všemi jejich koloniemi včetně adres pro otevření červí díry. Dále je tu jakási encyklopedie všech reticulanských vesmírných lodí, stanic, sond a raketoplánů, jestli se to tak dá nazvat. Nesmím také zapomenout na kompletní sadu komunikačních a šifrovacích protokolů používaných reticulany a jejich počítači, a také program pro aktivaci zbraňových systémů Miguela.” shrnul vše Akashi.

“To je zajímavý výčet, ale mě by hlavně zajímal ten program pro aktivaci zbraňových systémů, co o tom víš?” zeptal jsem se Akashiho.

“Já o tom sice něco vím, ale jen ze softwarového hlediska. Mnohem víc by ti o tom mohl říct Peter.”

“Takže?” řekl jsem a obrátil se na Petera.

“Nevím ani pořádně kde začít. Miguel byl sice postaven jako vědecká výzkumná loď, ale pod tlakem vývoje situace ve Svazu arabských a asijských zemí si I.S.A u Světové vesmírné agentury dodatečně prosadila, aby byl Miguel vybaven pro “zvláštní případy” nějakou skutečně účinnou zbraní. Toto dovybavení Miguela muselo probíhat pod tím nejvyšším stupněm utajení, takže jediní kdo o tom věděli jsem byl já jako hlavní inženýr, dále Akashi jako hlavní programátor a jeden technik, který byl najatý od společnosti poskytující zbraňové systémy. Je jasné, proč to muselo být tak utajované - dozvědět se to Svaz, tak je se světovým mírem amen a myslím, že ani většině posádky by se nelíbilo, kdyby věděli, co jim tu dřímá pod zadkem. Jde o 6 řízených střel dlouhého dosahu Nihilanth vybavených pokročilou umělou inteligencí. Každá z nich nese nejmodernější termonukleární bojovou hlavici s proton-antiprotonovou anihilační roznětkou. Dosažitelná ničivá síla každé z těchto hlavic je děsivá. Měřit by se dala v řádu tisíců klasických vodíkových termonukleárních hlavic známých z interkontinentálních balistických střel z počátku 21. století! Ale to není všechno - dále byl celý laserový obraný systém vyměněn za jiný, který se sice také tváří jen jako obraný, ale v bojovém režimu je schopen poskytnout tisícinásobně větší výkon. Pokud v obraném režimu je schopný zničit několikakilometrový balvan, tak nechtějte vědět, čeho je schopný v režimu bojovém!”

“Tím chceš říct, že tu máme munici schopnou vyhladit pomalu menší planetu?”

“Při správném naplánování si myslím, že bychom byli klidně schopni zlikvidovat komplet celou Zemi!”

Všichni zbledly. Je to tu jedno nepříjemné překvapení za druhým. Nejdřív se dozvíme, že máme zinscenovat naší smrt, pak skutečně málem zemřeme, zjistíme že to byla sabotáž a že se teď nalézáme rok cesty od domova, následně se dozvíme pravdu o mimozemšťanech a o tom, že jsme jen jejich nepovedený experiment a teď ještě ke všemu tohle. Zjištění, že se pod našima nohama nalézá 6 ničivých termonukleárních raket, z nichž každá by zničila snad celý kontinent, skutečně není nejpříjemnější.

“To snad nemyslíš vážně, Petere?” zeptala se nevěřícně Kate.

“Bohužel ano. Je mi to moc líto, ale skutečně jsem to předtím nikomu nemohl říct. Musel jsem podepsat prohlášení o mlčenlivosti. Až teď, když mi to povolil sám president Světové vesmírné agentury, jsem vám to směl říci.” odpověděl jí Peter.

“Úvahy nechme na jindy, na to teď není čas. Nejdříve ty, Akashi, převeď všechna data a programy z holodisku přímo do paměti Miguela a aktivuj ten zbraňový program.” rozkázal jsem.

“OK, už je to hotovo. Od teď umí Miguel retikulansky a v případě napadaní by byl protivník určitě nemile překvapen naší palebnou silou.” řekl po chvilce Akashi.

“Dobrá, takže teď dál. Ukaž nám Michele obrázky těch reticulanů ať víme, na čem že to jsme. Vsadim se, že mají malá drobná šedivá těla, velkou hlavu, velké černé oči, místo nosu jen dvě dírky a drobná nevýrazná ústa.” zažertoval jsem.

Michele, která si záznamy už teď zaujatě prohlížela na svém osobním monitoru, rozkázala Miguelovi, ať na hlavní obrazovce ukáže dva modely - mužský a ženský. V ten okamžik všichni při pohledu na monitor ztuhli. Na panelu zářila dvě těla, která byla navzájem téměř nerozpoznatelná. Vypadala skoro přesně tak, jak jsem je před chvílí popisoval a jak byli již nespočetněkrát zobrazeni v nejrůznějších sci-fi filmech.

“Jak vidíš Jacku, daleko od pravdy si nebyl. Geneticky nám jsou skutečně podobní a po biologické stránce tam také mnoho zásadních rozdílů není. Ty materiály, odkud brali ufologové jejich popis, museli vycházet ze skutečnosti. Ale to jen tak na okraj. Jinak ses v něčem i seknul. Hlava má hruškovitý tvar a vzhledem k tělu je nepoměrně velká. Celkově je jejich mozek větší než náš a má i mnohem hustší neuronovou síť. Ale jak vidíš, malý nos přeci jen mají a jejich oči také až zas tak strašně velké nejsou. I když zešikmený mandlovitý tvar mají a je pravda, že zornička zabírá velkou část oka a je velmi tmavá. Ústa jsou skutečně jen tenká, spíše štěrbinovitá a uši jsou malé se silně zakrnělými, téměř neznatelnými lalůčky. Jakési zuby mají, ale těm našim moc podobné zrovna nejsou. Pokožka není úplně šedá, je zde náznak lehkého zabarvení do žluto-růžova. Na rukou i nohou mají 6 prstů s malými měkkými nehty. To je jeden z nejviditelnějších rozdílů. Jinak nikde není sebemenší známky po jakémkoliv ochlupení. Jejich pokožka je jemná a dokonale hladká. Asi absolutně největším vnějším rozdílem oproti lidem je to, že mají zakrnělé, skoro nerozpoznatelné pohlavní orgány. Rozmnožují se uměle mimo tělo. Probíhá to podobně jako umělé oplodnění ve zkumavce s tím, že plod není navracen zpět do těla matky.” skončila svůj výklad Michele.

“Ale to je hrozný! Jak se mohli dobrovolně vzdát sexu? Ti Reticulané nemůžou být normální. Měli bychom se od nich držet co nejdál.” zareagoval okamžitě Peter následován výbuchem smíchu celé ženské části posádky.

“Co se smějete? Zdá se vám to snad normální???” podivil se.

“Samozřejmě že ne, teď s tebou musíme plně souhlasit, Petere.” řekla Michele. Vera, Kate i Janet souhlasně přikývli.

“No proto. Už jsem se bál, že tu jsem na palubě s partou retikulanek!” snažil se zažertovat.

“Zase ať ti zbytečně nestoupne moc sebevědomí. Nedělej si plané naděje, předpisy znáš moc dobře, i když to je to poslední o co tu jde.” řekla chladně Kate.

“Ale vždyť já vim. To byl jen vtip.” odvětil jí. Bylo dobře, že se konverzace zvrhla k méně závažným tématům. Alespoň polevil psychický nátlak na posádku. Jenže na druhou stranu ještě ani nepadlo rozhodnutí, jestli poletíme na určenou planetu, nebo zpět na Zemi. Samozřejmě že jsme měli jasný rozkaz, který zněl letět na onu planetu, zjistit co se stalo s posádkou tamější reticulanské základny a ochránit planetu před případným příletem lodi Svazu, ale pokud by se to posádce nelíbilo, tak bych byl vzhledem k okolnostem ochotný tento rozkaz nesplnit. Vždyť to nebyli žádní vojáci. Byli to sice skvělí vědci, ale přesto jen civilisti a k takovýmto nebezpečným misím je nikdo nemá právo nutit.

“Poslouchejte mě. Leží před námi těžké rozhodnutí. Možná je to trošku předčasné, vzhledem k naší situaci, k tomu že se nalézáme rok cesty od domova, ale přesto bychom se měli rozhodnout poletíme-li k planetě, která nám byla určena za cíl mise, nebo zpět domů - na Zemi. Máme sice své rozkazy a já jsem přesvědčen, že v tomto případě správné, ale pokud někdo z vás nebude chtít letět k oné planetě a možná tam i riskovat svůj život, pak jsem rozhodnutý tyto rozkazy porušit. Vím, že jste jen vědci a ne žádní vojáci, ale přesto věřím, že se rozhodnete správně. Vzpomeňte si na presidentova slova, že ve vašich rukou leží budoucnost celého lidstva. Pomyslete na ty důsledky, kdyby se Svaz dozvěděl celou pravdu o Světové demokratické unii a Reticulanech. Já jsem jednoznačně pro let k té reticulanské planetě, ale vy se rozhodněte sami. Já vás do ničeho nutit nebudu, je to skutečně jen a jen na vás.” pronesl jsem a jen tiše doufal, že všichni se mnou budou souhlasit.

“Já jsem jednoznačně pro. Není snad právě povinností nás, jako vědců, k té planetě letět? Vždyť se tam můžeme dozvědět spoustu věcí i o nás, o lidech. Stejná touha po poznání, kvůli které jsem se stala vědcem, mě teď žene k té planetě. A navíc bych si nikdy nenechala ujít možnost kontaktu s jinou civilizací. Abych řekla pravdu, tak právě tato možnost určila, že jsem se dala na astronautický program a teď, když mám svůj vysněný cíl na dosah ruky, bych si to rozhodně nenechala ujít.” řekla Michele.

“Mluvila si ze srdce Michele, já jsem také pro, ale spíše kvůli něčemu trošku jinému. Jako doktorka jsem přísahala, že budu pomáhat lidem, jak jen to bude v mých silách. Už jsem, doufám, hodně lidem pomohla. Objevením vakcíny proti uměle vytvořenému smrtícímu retroviru Deathflu jsem zachránila možná statisíce lidských životů, ale to není nic proti tomu, kolik životů můžeme zachránit my všichni tady. Je zde velké riziko, že události, které by následovali po našem případném návratu na Zemi, by vyústili ve 3. světovou válku a to já nemohu dopustit. Taková válka by mohla znamenat smrt milionů, možná i miliard lidí a v nejhorším případě i zánik celého lidstva. Ale lidé nejsou jediní, koho můžeme zachránit. Co ta posádka té reticulanské základny? Třeba jejich životy visí na vlásku a my jsme jejich poslední nadějí na záchranu! V zájmu lidstva i reticulanů vás všechny prosím, ať se rozhodnete stejně rozumě jako Jack, Michele a já.” promluvila prosebně Janet.

“Já také souhlasím. Alespoň se budu moci na vlastní oči přesvědčit, jestli je skutečně pravda vše, co pan Carmayer tvrdil na tom holodisku. To víte, trocha pochybností ve mně pořád ještě zůstává. A pokud bychom tam čirou náhodou skutečně našli mimozemskou základnu, třeba i s posádkou, tak by stálo za to zkonzultovat některé poznatky z TOE, tedy úplné teorie všeho, se svými mimozemskými protějšky. To bych si také nemohl nechat ujít.” prohlásil Jörg.

“No vidíš, já bych si to taky nenechal ujít. Už jen pro to dobrodružství, které tam můžeme zažít. A prozkoumat jejich počítače by mohlo být také hodně poučné. Co by za takovou možnost dali někteří moji kolegové!” přidal se Akashi.

“Myslím si, že všichni máte tak trochu pravdu. Ale zase jen o vědecké poznatky mi nejde. Ti Reticulané sice mohou mít perfektní znalosti chemie a mě jako chemikovi se mohou hodit, ale láká mě něco jiného. Když jsem byla ještě malá, tak jsem chtěla být archeoložkou. Nakonec mě to přešlo a stala jsem se geoložkou a rozhodně toho nelituji, ale teď když vidím takovou příležitost, průzkum vykopávek civilizace tak staré, že ani sami reticulané nevědí co vlastně byli zač, to je pro mne prostě neodolatelné. Já jsem také pro.” řekla Vera.

“To, že na Zemi mám svou rodinu, už víte. Manželku s malou dcerkou. Je mi moc líto, že jsem je tam musel nechat, a že teď trpí naší zinscenovanou smrtí. Nemohu se s tím vůbec vyrovnat, nemohu si to odpustit. Původně jsem byl proti návrhu na cestu na onu planetu, ale vy jste mi otevřeli oči. Hlavně ty Janet. Kdybych se prostě jen vrátil na Zemi, možná bych tím zkrátil trápení své rodiny, ale nemohu tak udělat. Právě kvůli rodině ne. Kdyby po našem návratu skutečně došlo k nějakému konfliktu se Svazem a mé manželce nebo dceři se nedej bože něco stalo, tak bych si to nikdy neodpustil. S něčím takovým bych žít nemohl. A proto, jak už jistě tušíte, jsem v zájmu bezpečí své rodiny také pro.” řekl s neskrývaným smutkem George.

“Bylo to správné rozhodnutí Georgi. Je to ta nejlepší věc, co jsi mohl pro svou rodinu udělat.” uklidňovala ho Kate, ale George s ní nesouhlasil.

“Ne. Mýlíš se Kate. To nejlepší, co jsem kdy mohl pro svou rodinu udělat, bylo vůbec ji neopouštět. Ale na to je už moc pozdě. Zabránit konfliktu se Svazem je teď bohužel to jediné, co pro ně mohu udělat. To jediné, co jim může být prospěšné. Musíme se o to alespoň pokusit.”

“Ano, máš pravdu Georgi, musíme udělat vše pro to, aby se Svaz nikdy nedozvěděl celou pravdu o Reticulanech. Otázkou zůstává, jak by nám pomohl případný konflikt s jejich lodí, či dokonce její zničení. Myslím, že důsledky by byly úplně nachlup stejné, jako kdyby se dozvěděli onu pravdu o kontaktech Unie s Reticulany. Asi nám nezbývá než doufat, že na tu naši zinscenovanou smrt skočily a jejich loď vůbec neodplula. Pokud bychom tolik štěstí neměli, tak potom nám zůstává už jen víra. Víra v to, že naše zbraně budou dost rychlé na to, aby ty parchanti neměli čas zareagovat a navázat kontakt s jejich velením na Zemi.” řekl jsem a po chvilce pokračoval:

“Jestli se nepletu, tak ty si Kate také pro?”

“Ano, samozřejmě. Proč se teď vracet na Zemi? Z diplomatického hlediska něco takového nepřipadá v úvahu. Za prvé - co by tak asi řekl Svaz na náš návrat a za druhé - co by řekli Reticulané na to, že jsme se na ně vykašlali?” odpověděla.

“To radši nebudeme řešit Kate. Takže teď zbývá poslední člověk, který se ještě nevyjádřil. Petere, je to na tobě. Tvůj názor budou všichni respektovat. Rozhodni se dle svého uvážení. Hlavně ale prosím tě domysli, jaké bude mít tvé rozhodnutí důsledky. Nejen pro posádku, ale i pro celé lidstvo.” skončil jsem a zrak celé posádky spočinul upřeně na Peterovi.

“Co se na mě všichni tak koukáte? Já myslim, že není co řešit, ne? Vždyť souhlasil i George, tak proč zrovna já bych měl trhat partu? Mam sice Miguela rád jak svého syna, ale za takovýchto okolností nevidím jinou možnost. Měli bychom začít s tím plánováním úprav těch generátorů energie z vakua pro warpové motory, jak si sám navrhoval Jacku. Nebudeme přeci otálet, takže se do toho dáme hned. Jo a ještě jedna věc mě napadla. Až budeme u té planety, tak přeci máme být na příjmu s červí dírou. To teď sice není možné, ale pokud jsem to z presidentova proslovu dobře pochopil, tak systém červích děr máme s Reticulany společný. Co nám tedy brání vypůjčit si potom náhradní díly z reticulanské základny?” navrhnul Peter.

“Tomu říkám rozumná řeč! Takže teď už jsou všichni pro, to je skvělé! Dejte se tedy do toho plánování. Jak jsem řekl už na začátku - chci, aby ten plán byl propracován do nejmenších detailů. Od úprav generátorů negativní energie, až po průběh samotného letu k té planetě. Koho všeho k tomu budeš potřebovat?” zeptal jsem se Petera.

“To je myslím také jasné. Samotné úpravy budou asi na mě, ale určitě budu potřebovat Jörga, aby vypočítal veškerá nutná nastavení generátorů energie z vakuových fluktuací a samotného warpového pohonného systému. Všechno musí přesně sedět, abychom si generátory nezničili, nebo v horším případě nezničili celou loď včetně nás. Dále budu potřebovat George, aby propočítal naší cestu. Ono to zas tak jednoduché nebude, nemůžeme přesně vědět, jak se warpové motory skutečně zachovají a mohli bychom potom skončit někde jinde, než bychom chtěli. Musí to být skutečně bezpečná letová trasa. Samozřejmě budu potřebovat také Akashiho pomoc. Ten se bude muset postarat o bezchybné softwarové nastavení warpového pohonu a o naprogramování celého plánu do paměti Miguela. Nejdůležitější pak ale bude celkové sladění všech systémů. Všechno musí klapat jak hodinky, vše musí do sebe přesně zapadat. Nesmíme si dovolit sebemenší chybičku.”

“Dobře. Vidím, že máš o všem přesnou představu Petere. Takže se do toho dejte. Až budete mít všechny plány kompletně hotové a nejméně dvakrát prověřené, tak mi dejte vědět. Sám si je kompletně projdu a buď vám dám svolení k započatí úprav, nebo budete muset přijít na něco jiného. Dejte si na tom skutečně záležet, tady půjde o hodně. Ostatní zatím mají volno. Odpočiňte si, máme toho už hodně za sebou a ještě víc nás teprve čeká.” rozkázal jsem.

Kate a Vera odešli do odpočinkové místnosti. Peter, Akashi, Jörg a George se společně pustili do usilovné práce. Michele s Janet si ještě procházeli biologické a lékařské záznamy Reticulanů. Měli jsme toho skutečně už hodně za sebou. Nejdříve standardní testy lodi - Venuše, Slunce a Saturnovy prstence. Pak testy warpu, následná havárie a záchranná akce. Teď si to zřejmě budeme nuceni zopakovat. Sice to už nebude nečekané, ale kdo ví co všechno se může přihodit? Myslím, že skutečně hodně pokoušíme osud. Ale máme snad na vybranou? Jsme 8954 světelných let daleko od domova. To je skoro rok cesty maximální warpovou rychlostí. Pokud bychom si nezopakovali onu šílenou jízdu, tak by na Zemi, až bychom se vrátili, už mohla zuřit třetí světová. Rok je dlouhá doba a do té doby by Svaz k té zatracené planetě svou loď určitě vyslal. A ta je přitom od Země pouhých 165 světelných let daleko. Tedy jen 6 dní cesty. Nedá se nic dělat, risknout to musíme.

Asi za 20 minut si odešli odpočinout i Janet a Michele. Uvažoval jsem, že bych si také šel na chvilku zdřímnout, ale pak jsem si to rozmyslel. Odpočinková místnost byla pro 9 lidí celkem malá. Bylo v ní dohromady 10 lůžek podél zdí - vždy po dvou nad sebou. Pak ještě celkem velký stůl podél kterého byly dvě lavice - také akorát tak maximálně pro 10 lidí. Z místnosti se dalo dostat na lodní toaletu a do sprchy. To bylo celé “společenské” vybavení na lodi. Nebylo zde prakticky žádné soukromí a už rozhodně ne žádný komfort. Na to tu prostě nebylo místo. A i přes tak malý prostor zde jedno lůžko přebývalo. Ti konstruktéři přeci jen mohli lépe hospodařit s místem. Nebo snad původně počítali s desetičlennou posádkou?

To čekání a nicnedělání mě pomalu začínalo deprimovat. Uplynulo dalších deset minut a v kroužku našich vědců a inženýrů, kteří právě teď plánovali pokus o naší cestu k planetě, panoval čilý ruch. Nicméně nic nenasvědčovalo tomu, že by s tím byli v nejbližší půlhodině hotovy. Rozhodl jsem se, že si alespoň projdu materiály o Retikulanech z toho Billova holodisku. Jenže biologické, lékařské a genetické záznamy nebyli zrovna nejzáživnější. Slovník mi byl také teď k ničemu, Retikulansky jsem se zrovna učit nechtěl a kdyby na to přišlo, tak překladatelský program Miguela si s jejich řečí poradí. Škoda že tu nebyla nějaká jejich kronika nebo tak něco. Jejich historii bych si docela rád přečetl. Encyklopedie reticulanských vesmírných lodí sice zprvu vypadala zajímavě, ale ve skutečnosti v ní až na prostorové modely a poznávací údaje skoro nic nebylo. Nakonec jsem skončil u studia naší hvězdné mapy, teď už aktualizované reticulanskými záznamy. To by člověk ani nevěřil, kolik je v okruhu do 500 světelných let okolo Země kolonizovatelných planet. Ti retikulané mají kolonie snad všude. Nebo jsou to jen osamocené vědecké základny? Kdo ví, každopádně jich mají hodně. A to ve vědě panoval všeobecně názor, že relativně přívětivé planety jako Mars, nebo dokonce sama Země, jsou ve vesmíru skutečně velkou vzácností. Každopádně je vidět, že se ti naši vědátoři mýlili. I když zase na druhou stranu údaje které tu byli naznačovali, že za ty tisíce let co Reticulané zkoumají vesmír, neobjevili nikde žádný jiný inteligentní život. Jediné, co z toho šlo vyčíst, byla existence primitivního bakteriálního života na některých z objevených planet. Že by jediní inteligentní tvorové v naší Galaxii byli Retikulané a jejich výtvor - my lidé? Ale co potom ty vykopávky na té naší “vysněné” planetě? To je zřejmě jediný důkaz, že v naší části galaxie byl někdy jiný původní inteligentní život, než sami Reticulané. Ale co se s tou civilizací stalo? Už se ani nedivím Veře, že jí ta cesta k té planetě láká zrovna z těchto důvodů. Ono na té archeologii přeci jen něco bude.

“Haló… Jacku vstávej! Probuď se!” vzbudil mě Peterův hlas. To je ale ostuda, já usnul v kapitánském křesle! Kolik je vůbec hodin, jak dlouho jsem vlastně spal?

“Slyším tě Petere, nemusíš tak křičet. Omlouvám se ale… asi jsem na okamžik usnul.”

“Tak na okamžik usnul, jo? Už spíš dobrou hodinu a půl! Ale nic si z toho nedělej, alespoň budeš odpočinutej na to, co nás čeká. Máme ty plány. Prověřovali jsme to celkem třikrát. Je to riskantní, ale mělo by to fungovat. Všechno je to skutečně na pomezí. Generátory energie z vakua budou pracovat na hranici svých maximálních možností. Slapové síly působící v některých místech na kostru lodi budou enormní, ale loď to vydrží. Konec konců to, jak jsme předtím zastavily warp pomocí systému pro otevření červí díry, způsobilo ještě větší gravitační pnutí. Pravdou ale zůstává, že budeme balancovat mezi životem a smrtí. Zastavit budeme muset nejméně 30 světelných let daleko od planety. Předpokládaná odchylka od určeného místa je až ±25 světelných let, ale v případě jakýchkoliv problémů to nemusí dopadnout tak dobře. Třeba zas skončíme úplně někde jinde a ještě ke všemu se zničeným warpovým pohonem. Problém také je, že oblast, kde se nalézá hvězda, kolem které obíhá ona planeta, je celkem hustě posetá jinými hvězdami. Nejbližší je 5,6 světelného roku daleko. Vůbec ta bláznivá jízda, kterou se chystáme podniknout, i přes veškerá Georgova snažení, povede oblastí hustě posetou hvězdami. Malou útěchou nám může být to, že už jsme to jednou přežily, aniž jsme měli cokoliv připraveno. Dávám nám docela solidní šanci na úspěch. Ale abych to zase nezakřiknul.”

“Dobře, já si to projdu. Díky Petere.” řekl jsem a na svém terminálu začal procházet veškeré plány. Na první pohled to vypadalo jednoduše. Nejdřív s lodí odletíme na nejvhodnější vypočtené startovní souřadnice. Potom někdo půjde ve skafandru ven a dostane se ke generátorům negativní energie pro warpový pohon. Generátory mechanicky upraví tak, aby u nich docházelo ke zpětné vazbě v přesném rozsahu daném propočty. Pak budou uměle softwarově zablokovány bezpečnostní udržovací systémy warpového pohonu. Provedou se veškerá potřebná nastavení systémů warpového pohonu a poslední korelace propočteného kurzu vzhledem k hodnotám naměřeným s upraveným warpovým pohonem. Pak už jenom zapnem warp a po 10 minutách, kdy překročí hladina odebírané energie propočtenou hodnotu, dojde vzhledem ke zpětné vazbě k přetížení generátorů. Následně se zhroutí warp a my bychom se v ten okamžik měli nacházet 5 až 30 světelných let daleko od cílové planety. Pak už stačí vrátit warpový pohon do původního stavu a doletět zbytek cesty klasickým bezpečným způsobem.

“Hmmm… dobrá práce. Musím vás všechny pochválit, takhle na monitoru to ani nevypadá moc nebezpečně. Pokud tomu všemu rozumím, tak hrozí hlavně 4 nebezpečí. Prvním nebezpečím je, že generátory energie z vakuových fluktuací nemusí vydržet to přetížení a můžou se nadobro zničit. Druhým je, že slapové síly působící na trup lodi přerostou snesitelnou mez a celá loď, včetně posádky, bude roztrhána na cucky. Třetím nebezpečím je, že selžou bezpečnostní systémy a warp se stane plně nezávislým a neovladatelným. Posledním nebezpečím je, že proletíme v lepším případě jen nějakým hustším prostředím, v horším případě třeba i samotnou hvězdou, či planetou. Její hmota by pak byla předkem warpové bubliny, kde dochází ke kompresy, tedy vlastně hroucení vesmíru, vcucnuta a vyvrhnuta proti lodi v nitru warpové bubliny ve formě superenergetických částic. To by pak radiační štíty nevydržely a z nás by rázem byly škvarky. Pak je zde ještě jakési riziko, že až se warp zhroutí, budeme někde úplně jinde, než bychom chtěli. Ono těch nebezpečí není tak málo, jak se zdá na první pohled. Teď mi někdo řekněte procentuální pravděpodobnost úspěšnosti a uvidí se, co bude dál.” zanalyzoval jsem celou situaci.

“Já ti můžu s čistým svědomím říct, že pravděpodobnost v takovémto případě, kde svou roli hraje velká řada drobných faktorů a nepředvídatelných situací, nelze spolehlivě určit. Ta hodnota je někde mezi 45 a 85 procenty. Skutečně to lépe odhadnout nedovedeme.” řekl Jörg, ale takováhle odpověď mě vůbec neuspokojila.

“Já chci přesnou procentuální pravděpodobnost úspěchu. Neříkej mi, že v dnešní době masivně paralelních kvantových počítačů s neurální architekturou nejsme schopni určit takovou prkotinu. Akashi, ty si vlastně přeci také analytik, co mi k tomu řekneš?”

“No, Miguel už zná všechny vstupní údaje. Zná kompletní plán a má své vlastní zkušenosti v podobě záznamů z posledního podobného letu. Když ho nechám provést kompletní prediktivní analýzu celé situace, mohl bych dostat relativně přesné výsledky. Ale nemůžeš na to plně spoléhat. Je to podobný případ jako s dlouhodobou předpovědí počasí začátkem 21. století. Také nebyla nikdy přesná a to měli mnohem více vstupních údajů než my máme v tomto případě.”

“Dej se do toho. Lepší něco, než nic.” přesvědčil jsem ho a čekal na výsledek. Akashi na svém terminálu provedl několik úkonů a poté nám Miguel sdělil, že provádí analýzu, a že výsledky můžeme očekávat do dvou a půl minuty. Vyčkaly jsme tedy netrpělivě na Miguelovu zprávu. Jörg ještě neopomenul poznamenat něco v tom smyslu, že to bude stejně nic neříkající, jako jeho původní analýza.

“Analýza dokončena. Pravděpodobnost úspěchu mise bez závažnějších problémů 74,58%.” ozval se Miguel.

“To mi stačí. Tímto berte plán za schválený a akci za zahájenou. Jak daleko odsud jsou ty nejvhodnější startovní souřadnice, Georgi?”

“Přibližně půl světelného roku. Přesnou hodnotu máš danou souřadnicemi. Ty jsou přesné na centimetry.”

“Dobrá… takže Migueli, maximální warpovou rychlostí dostaň loď na dané souřadnice. Start!” rozkázal jsem. Loď se otočila podél své osy, vyrovnala se a v ten okamžik se hvězdná obloha na hlavním monitoru doslova roztekla a obraz hvězd se zdeformoval v jakési ve středu obrazovky zbíhající se čáry, které se neustále vlnily a přecházeli jedna v druhou. Zdálo se, že tvoří zvláštní obrazce. Současně se na obrazovce v pravém dolním rohu objevily číslice udávající čas k dosažení zadaných souřadnic. Při této rychlosti, tedy celých 10000c, tam v okamžik startu stálo 26 minut 51 sekund.

“Cílové souřadnice dosaženy. Loď zastavena a vyrovnána.” ozvalo se po uplynutí stanovené doby. Okamžik předtím se hvězdná obloha vrátila do normálu.

“Takže kdo půjde ven a upraví ty generátory?” zeptal jsem se.

“Jediný kdo k takovým úpravám má potřebné znalosti a kvalifikaci jsem já, takže je myslím rozhodnuto. Jdu na to.” odpověděl mi Peter.

“Dobře, dej se do toho. Ale nejdřív svolám celou posádku. Bude to tak lepší.” řekl jsem a pak se obrátil ke svému terminálu a zmáčkl tlačítko centrálního interkomu.

“Promiňte mi, že vás ruším dámy, ale Peter se chystá provést úpravy generátorů. Myslím si, že u toho by nikdo neměl chybět. Slyšíte mě?” řekl jsem.

“Ano, slyším tě Jacku. Já jsem už vzhůru, vzbudím ostatní.” ozvala se nazpět rozespale Kate. Za pár minut přišli všechny na můstek.

“Vyspaly jste se dobře?” zeptal jsem se zdvořile.

“Celkem jo, jen toho spánku mohlo být trochu víc.” odpověděla Michele.

“Na to bohužel není čas. Podívej se na George, Akashiho, Jörga a Petera. Ty neměli ani minutku odpočinku. Takže teď když jsme tu všichni, může Peter provést ty potřebné úpravy. Janet, jdi s Peterem a pomoc mu do skafandru. Hlavně ho zkontroluj, jestli si nasadil všechny lékařské senzory a zapnul vysílačku. Pak se vrať na můstek a odsud budeš hlídat jeho zdravotní údaje. My vás odsud budeme pozorovat.” rozkázal jsem.

“Vždyť já vím Jacku, tak je to přeci v předpisech.” řekla, pokynula Peterovy a odešli spolu směrem k přechodové komoře.

Vedle přechodové komory stálo v řadě podél stěn 10 skafandrů. Janet Peterovi nasadila lékařské senzory a pomohla mu do jednoho ze skafandrů. Zajistila ho a zkontrolovala jeho vzduchotěsnost. Pak mu pomohla s nasazením prostorové manévrovací jednotky. Zmáčkla tlačítko a otevřeli se dveře do přechodové komory. Peter vstoupil dovnitř a dveře se za ním zavřeli. Janet se pak vrátila zpět k nám na můstek a na svém terminálu spustila zdravotní diagnostický program. Na jejím monitoru naskočilo Peterovo EKG, EEG, tep, teplota, tlak, dýchání a další tělesné údaje. Janet pak ještě prověřila veškeré údaje o funkci skafandru a prostorové manévrovací jednotky a sdělila nám, že vše je v pořádku.

“Tak Petere, vše je připraveno, můžeš jít na procházku. Těšíš se?” zeptal jsem se. Petrova vysílačka ve skafandru byla v přímém spojení s palubou, takže Peter slyšel vše, co jsme na můstku řekli.

“Že váháš Jacku. Jen mi prosím tě odemkni přechodovou komoru.” ozvalo se zatímco jsme Petera sledovali na monitoru.

“Povolení k opuštění lodi pro Petera Atkinse uděleno. Migueli deaktivuj elektromagnetické štíty i gravitační deflektory a odblokuj přechodovou komoru.” rozkázal jsem palubnímu počítači.”

“No konečně.” zareagoval Peter a zmáčkl tlačítko na panelu v přechodové komoře. Tlak uvnitř komory se pomalu vyrovnal s tlakem okolního vesmíru a po rozsvícení zeleného světla nad výstupním otvorem zmáčkl Peter další tlačítko a otvor se otevřel. Kameru na monitoru se automaticky přepnula na venkovní a teď jsme sledovali Petera, jak letí podél trupu lodi. Pomalu se blížil k zádi a pak se zastavil u jednoho místa na pravoboku lodi.

“Jacku, teď bych od tebe potřeboval, abys nechal odemknout přístup ke generátorům energie z vakuových fluktuací pro warpový pohon. Servisní poklop číslo 07-B.”

“Migueli, otevři servisní poklop 07-B.” rozkázal jsem.

“Díky.” řekl Peter a odsunul panel, který se po mém rozkazu odblokoval. Pak začal provádět ony potřebné úpravy.

“Tak jak to jde Petere?” zeptal jsem se ho asi po deseti minutách.

“Jo, už to budu mít za chvilku hotový. Už jen zbývá dodělat poslední nastavení.” odpověděl mi. Najednou ale Petera, který byl napůl zalezlý v poklopu, zevnitř osvítil silný záblesk intenzivního bílého světla. V ten okamžik zároveň vypadl obraz z kamery. Něco se stalo.

“Co se to stalo? Petere, si tam? Slyšíš mě? Petere!” křičel jsem.

“Nemám jeho zdravotní údaje! Žádná srdeční nebo mozková činnost! Nemám ani tep, prostě nic. Buď selhaly senzory, nebo je dočista mrtvý!” hlásila vyděšeně Janet.

“Ne, to není možné. Něco takového se nemůže stát! Migueli, co se stalo? Nahlas škody!” rozkázal jsem.

“Veškeré místní senzory na pravoboku lodi jsou nefunkční. Neznám stav žádného zařízení v okruhu 20 metrů od generátorů energie z vakua pro warpový pohon. Peterův stav je také neznámí. Podle dostupných údajů došlo k neznámému vysoko-energetickému výboji. Snažím se detekovat příčinu a obnovit spojení se senzory.”

“Co to má k sakru znamenat? Akashi, co ty na to?”

“Já nevím, Miguel je teď jako slepý. Nemá žádné údaje z pravoboku lodi. Já fakt nevím co se mohlo stát.”

“Tohle se mi snad jenom zdá. Jdu tam, každá sekunda může být drahá! Snad ještě není pozdě…” rozčílil jsem se a běžel k přechodové komoře. Když jsem už měl nasazený skafandr a chystal se vstoupit do komory, uslyšel jsem z interkomu Janet:

“Jacku, rychle se vrať na můstek. Tomu nebudeš věřit! Peter žije!”

Shodil jsem ze sebe skafandr jak nejrychleji to šlo a běžel zpátky. Na monitoru už byl znovu obraz trupu lodi a bylo vidět na Petera.

“Konečně si tady! Všechny přístroje už zase fungujou.” řekl Akashi.

“Jak je na tom Peter?”

“Dostal silnou dávku intenzivního mikrovlnného záření, ale nanoboti v jeho krevním oběhu to přežily a začali regeneraci popálené pokožky. Ještě že ten skafandr většinu záření odstínil.”

“A můžu s ním mluvit?”

“Ano, až na ty popáleniny je celkem v pořádku. Jeho nanoboti mu zablokovali centrum bolesti, takže může mluvit docela dobře. Nicméně až se vrátí na palubu, bude potřebovat genetickou regeneraci.”

“Petere, slyšíš mě? Tys nám tedy nahnal strach, co se tam sakra přihodilo? Jak se cítíš?”

“Ale jo, jde to. Jen jsem rád, že se v tom skafandru nevidim, myslim že by na mě teď nebyl nejhezčí pohled. Jak jsem tam dělal ty závěrečný úpravy, došlo k výboji energie, která byla naakumulovaná v supravodivých okruzích. Následoval silný elektromagnetickému puls, který vyřadil veškerou elektroniku v dosahu. Bohužel část mikrovln prošla mým odstíněným skafandrem a v ten okamžik to bylo doslova jako bych se ocitl v mikrovlnce. Řeknu ti, takovej pocit bych nepřál zažít nikomu. Na chvilku jsem upadl bolestí do bezvědomí, ale pak se naštěstí asi vzpamatovali moji nanoboti a já se probral. Bolest už necítím, ale připadám si, jako bych nebyl ve své kůži. Nejhorší na tom je, že jsem si to způsobil sám. Nějak jsem si neuvědomil, že po posledním warpovém letu v těch obvodech zůstala residuální energie. Nejradši bych si za to nafackoval.”

“Z toho si nic nedělej, to se může stát každému. Janet tě z toho už nějak dostane. Obnova pokožky je rychlá a dokonalá. Vždyť tu máme to nejlepší zdravotnické vybavení.”

“To já vím. Jen jsem naštvaný sám na sebe. Jsem to ale idiot! Ještě že se mi povedlo uvést vše do původního stavu. Resetoval jsem ty generátory a znovu provedl potřebná nastavení. Prověřil jsem to a je to přesně podle našeho plánu. Ostatní přístroje, které zasáhl ten zatracený EM puls, už Miguel sám automaticky opravil. Teď ještě musím upravit ty generátory na levoboku.”

“Tak dobře. Hlavně si teď už dej větší pozor.” řekl jsem a sledoval jak Peter zasunul panel a nechal Miguela, ať ho zablokuje. Poté pomalu přelétl na levobok. Kamera se přepla a Peter mě znovu požádal o odblokování servisního poklopu, tentokráte číslo 07-A. Peter odsunul panel a dal se do úprav. Asi za patnáct minut ohlásil, že všechny úpravy jsou dokončeny, zasunul panel a znovu ho nechal Miguelem zablokovat. Pak odletěl zpět směrem ke vstupu do přechodové komory.

“Janet, běž za ním, musíš se o něj postarat. Já půjdu s tebou. Kdo chcete, tak pojďte taky.” řekl jsem.

“Ne, nemyslím si že je vhodné, aby nás tam za ním šlo tolik. Uvědomte si v jakém je stavu, a že by mu asi nebylo zrovna nejpříjemnější, kdyby si ho každý prohlížel. Nebýt nanobotů, tak je v těžkém šoku a možná i v kómatu. Navrhuji, aby za ním šla jen Janet jako doktorka a ty jako kapitán. Až bude v lepším stavu, tak si s ním přijdu promluvit sama. Pak mohou i ostatní.” oponovala mi Kate. Něco na tom bylo, vždyť je psycholožka a určitě ví, co říká.

“Kate má pravdu, jako doktorka si myslím to samé. Ale teď už pojď Jacku, ať jsme tam dříve než on sám.” řekla Janet a já s ní odešel z můstku. Ještě těsně před odchodem jsem řekl, aby Akashi provedl všechna plánovaná nastavení systémů warpového pohonu a korelace kurzu. Pak už jsem s Janet mířil k přechodové komoře.

“Jak těžké jsou ty Peterovi popáleniny?” zeptal jsem se jí.

“Dokud ho neprohlédnu, tak to nemůžu vědět jistě, ale zas tak hrozný to snad nebude. Dvouhodinová intenzivní genetická regenerace by to měla zpravit. Nanoboti také už jistě odvedli kus práce a pokud to bude nutné, vpravím mu do krevního oběhu další.” odpověděla. V ten okamžik se otevřel venkovní vstup do komory a dovnitř vplul Peter. Vstup se za ním uzavřel a v komoře byl vyrovnán tlak. Počítač pak ještě provedl scan a dekontaminaci. Poté Peter zmáčkl tlačítko na panelu a otevřely se dveře na palubu. Rychle jsme za Peterem vběhli do komory a pomohli mu ven. V umělém gravitačním poli to už pro něj bylo horší než v beztížném stavu. Shodily jsme z něho prostorovou manévrovací jednotku a pomohli mu dostat se ven ze skafandru. Kate mu pak ještě opatrně odstranila lékařské senzory. Bylo vidět jen jeho pokožku na obličeji a na rukou, ale i to mi stačilo. Vypadal jak kdyby strávil hezkých pár chvil na grilu, jeho pokožka byla na povrchu úplně vysušená a svrasklá a celá byla posetá mokvajícími puchýři. Skutečně to nebyl hezký pohled, chvilkami se mi skoro dělalo špatně. Oční bělmo měl celé zkrvavené a zežloutlé, ale vypadalo to, že vidí.

“Ani nevíš jak jsem rád, že jsem zas na palubě, Jacku. Tak jak vypadám?”

“To se zeptej radši Janet, ta to jistě dovede lépe posoudit.”

“Tak co Janet, co na mě říkáš?”

“Abych řekla pravdu, tak na rande bych s tebou v takovémhle stavu asi nešla, ale z toho si nic nedělej. Počkej co s tebou provedu, pak ti ani nikdo nebude chtít uvěřit, že si prožil blízké setkání s mikrovlnnou troubou.” snažila se ho Janet rozveselit.

“V to pevně doufám. Když se tak kouknu na své ruce… nevim nevim. Vypadam jak vysušená ropucha.”

“Koukni se na to z té lepší stránky. Je to jen povrchové tepelné buněčné poškození, po dvou hodinách genetické regenerace budeš mít kůži hebkou a zdravou jak miminko. Oči ti to také vyléčí. Buď rád, že ti ty mikrovlny neupekly mozek. To už by tak lehce spravit nešlo. A teď už pojď, jdeme na ošetřovnu. Ať máš tu regenerační proceduru co nejdřív za sebou.” řekla Janet a odvedla ho směrem k ošetřovně. Já jsem na Petera ještě zavolal, ať se nechá vyfotit, aby mu pak tu historku vůbec někdo uvěřil a odešel jsem na můstek. Akashi mi nahlásil, že warpový pohon je už přeprogramován a kurz lodi je nastaven přesně dle Georgových údajů. Stačí už prý jen zavelet ke startu. A tak jsme jen čekali na Petera. Za ty dvě hodiny stihl Akashi s Jörgem ještě třikrát prověřit plány akce a veškerá nastavení systémů a nepodařilo se jim najít jedinou nesrovnalost. Pokud by tohle nevyšlo, tak už bychom nezmohli dočista nic. Už by nám nezbyla žádná naděje na záchranu. Sebemenší chybička by pro nás znamenala neodvratný konec.

Dvě hodiny uplynuly a já se začínal obávat, jestli je s Peterem vše v pořádku. Pak ale na můstek vešel spolu s Janet a veškeré mé obavy se rozplynuly. Genetická regenerace byla stoprocentně úspěšná. Nikdo by nepoznal, že se Peterovi někdy něco takového přihodilo.

“Tak jak ti je teď Petere?” zeptala jsem se.

“Perfektně! Nikdy jsem se necítil lépe. Je to jako bych se znovu narodil. Musím Janet strašně moc poděkovat, odvedla perfektní práci. Janet, si prostě božská! Já tě miluju!” řekl nesmírně dojemně Peter a přitom se Janet koukal upřímně do očí.

“Ale vždyť to nic nebylo Petere, genetická regenerace je rutinní záležitost.” začervenala se. “Hlavně nikdo neberte vážně, co teď Peter říkal a ještě asi říkat bude. Jde o dočasnou hormonální nerovnováhu způsobenou genetickou regenerací. Má to teď prostě v hlavě trošku pomíchané. Odezní to tak do půl hodiny.” rychle dodala.

Peter na to chtěl zareagovat, ale já jsem ho přerušil:

“Dobře, Peter je už alespoň fyzicky v pořádku, takže teď se soustřeďme na náš plán. Rizika všichni znáte. Pravděpodobnost úspěchu je přibližně 74 a půl procenta. Pokud by něco neklaplo tak jak má, znamenalo by to pro nás nevyhnutelnou smrt. Žádný záložní plán pro případ neúspěchu neexistuje. Jste si toho všichni plně vědomi?” zeptal jsem se a obrátil se k posádce. Všichni nejistě přikývli.

“Nevím, co víc bych k tomu dodal. Musíme si držet palce, tohle prostě musí vyjít. Akashi, pro jistotu se ještě jednou zeptám, je vše připraveno skutečně tak jak má?”

“Ano. Víš moc dobře, že jsem to teď znovu třikrát prověřoval. Teoreticky je vše v pořádku a nic nám nestojí v cestě.”

“Beru tě za slovo. Všichni se připoutejte. I ty Petere! Zkus se nějak sebrat, chováš se jak puberťák. Připraveni? Migueli, proveď zadaný plán. Start!” rozkázal jsem a čekal, co se bude dít. To čekání byl strašně nepříjemný pocit. Miguel ještě provedl automatické vyrovnání a stabilizaci lodi v daném směru a pak už vše proběhlo strašně rychle. Nejdříve jeden prudký otřes při kterém se obraz hvězd na monitoru změnil v už jednou viděný deformující se tunel s jasným světlem někde v dáli. Bylo to jako deja vu. Následovali jemné otřesy, které se periodicky zesilovali. Zbývalo 10 minut toho nejhoršího děsu a strachu. Nevěděli jsme, jak to skončí. Světlo na konci tunelu bylo čím dál tím intenzivnější, stejně tak jako otřesy. Začínali jsme cítit nepříjemné přetížení. Ale nebylo to normální přetížení, třeba jako při prudkém zrychlení. Bylo to něco jiného, jako kdyby se každý atom těla chtěl osamostatnit, jako kdyby nás něco chtělo roztrhat na mikroskopické kousíčky. To něco byla gravitační síla. Nebylo úniku. Zdálo se, že těch deset minut nikdy neskončí. Bylo to jako věčnost. Najednou následoval opravdu velmi prudký otřes. Mnohem silnější, než ten na začátku. Obraz na monitoru se najednou jakoby zkroutil, zvlnil se a zase se narovnal. Pak se prudce protáhl v jakousi směs čar a ještě prudčeji smrsknul do obrazu statické hvězdné oblohy. Zastavili jsme! Nemohl jsem tomu uvěřit, ale opravdu to vyšlo! Pak jsem si něčeho všiml. Něco nebylo v pořádku. Necítil jsem svoji váhu. Jsem snad mrtvý? Skutečně, moje ruce byly lehké jako pírko.

“Migueli, hlášení!” vykřikl jsem.

“Vlivem zpětné vazby došlo k přetížení generátorů energie z vakuových fluktuací pro systémy warpového pohonu. Následně došlo ke zhroucení warpového pohonu. Sytém byl resetován. Provádím kompletní diagnózu… Generátory energie z vakuových fluktuací byly přetíženy a probíhá jejich automatická oprava. Dokončena bude za 3 minuty. Ostatní systémy warpového pohonu nebyly poškozeny. Gravitační deflektory byly přetíženy a probíhá jejich automatická oprava. Dokončena bude za 18 minut. Generátory umělé gravitace a gravitační inerční tlumiče byly poškozeny vlivem silných slapových sil v poslední fázi letu. Probíhá jejich oprava. Dokončena bude do 12 minut. Všechny ostatní systémy jsou plně funkční. Integrita a stabilita pláště i trupu lodi je v pořádku.” dokončil hlášení Miguel. Lépe to snad ani dopadnout nemohlo. Ale že mě ten výpadek umělé gravitace pěkně vylekal! Takže teď tu chvíli budeme mít stav beztíže. Jen jestli jsme tam, kde jsme chtěli být.

“Jste všichni v pořádku? Není někdo zraněn?” řekl jsem a porozhlédl se po posádce. Vypadalo to, že všichni přežili bez újmy. Jen byli trošku vyděšení.

“Georgi, si schopnej provést analýzu naší polohy?” zeptal jsem se.

“Nemusím provádět zbytečně složitou analýzu. Tohle zvládnul sám Miguel. Jsme tam, kde jsme předpokládali. Sedm a čtvrt světelného roku daleko od hvězdy, kolem které obíhá ta planeta. Vešli jsme se do plánované rezervy. Štěstěna byla zase jednou na naší straně. Dopadlo to perfektně!” odpověděl a já se zaradoval. Skutečně se nic nepokazilo. Všechno nám vyšlo tak, jak jsme potřebovali.

“Takže nám to vyšlo! To je důvod k oslavě! Bohužel tady nemáme nic, čím bychom to mohli oslavit. To je ale velká škoda! Pár skleniček by bodlo.” zareagoval Peter.

“Děláš si legraci Petere, nebo to ještě nemáš v té tvé hlavě v pořádku?” zeptala se Janet.

“Ne, to byl jen vtip, už jsem v pohodě. Myslím, že ten šok z poslední fáze letu mě z toho probral. Hlavně se ti Janet musím omluvit za všechno, co jsem předtím řekl. Hlavně za ty mé návrhy na ošetřovně… musel jsem se strašně znemožnit, ale já… fakt se moc omlouvám, nedovedl jsem se ovládnout.” snažil se Peter vše urovnat. To by mě zajímalo, jaké že to Janet činil návrhy. Ty hormony s ním musely skutečně pěkně zamávat.

“To je v pořádku Petere. Tys za to nemohl. Byl to jen vedlejší účinek urychlené genetické regenerace. Nic si z toho nedělej, zapomeneme na to.” usmála se na něj, ale bylo na ní vidět, že jí uvedl do rozpaků.

“Petere, takže jsi schopný vrátit generátory energie z vakuových fluktuací pro warpový pohon do původního stavu? Co ty na to Janet? Jaký je tvůj názor jako jeho ošetřujícího lékaře?” zeptal jsem se.

“Musela bych udělat testy, ale vypadá to, že už je skutečně v pořádku. Myslím, že může opustit loď.” podpořila ho.

“Fakt už jsem v pořádku. Proč mi sakra nechceš věřit?” hájil se.

“Dobře Petere, zruš tu zpětnou vazbu a vrať ty generátory do původního stavu. Máš svolení k opuštění lodi. Hlavně si dej bacha na residuální energii v supravodivých obvodech!”

“Neměj starost, grilované kuře ze sebe už podruhé dobrovolně nenechám udělat. Dám si skutečně dobrej pozor na to, co dělám.” řekl a počkal až Miguel dokončí automatickou opravu přetížení oněch generátorů. Pak se odpoutal ze svého místa a v beztížném stavu odplul směrem k přechodové komoře. Možná se to nezdá, ale pohyb ve stavu beztíže není až zas tak jednoduchý. Zaplať pánbůh za umělou gravitaci. Během chvilky si Peter oblékl skafandr, opustil loď a za půl hodiny měl všechny úpravy hotové. Akashi mezitím vrátil do původního stavu nastavení systémů warpového pohonu a nechal provést detailní diagnózu. Peter se vrátil na palubu Miguela a už nic nebránilo klidné cestě k planetě. Sedm a čtvrt světelného roku, to je zhruba krásných 6 a půl hodin nerušeného letu maximálním warpem. Akorát tak na potřebný vydatný odpočinek.

Kapitola V. - První kontakt

„Právě vstupujeme do cílového planetárního systému. Loď byla zastavena a stabilizována. Všechny systémy fungují bezchybně.“ vzbudil mě Miguel svým hlášením. Byli jsme v odpočinkové místnosti. Kromě mě hlášení probudilo také Kate a George. Rozespale jsem se vybelhal z lůžka. Šest a půl hodiny je sice celkem hodně spánku, ale po tom co jsme zažili bych prospal klidně celý den.

„Tak jak se Vám spalo?“ zeptal jsem se.

„Já jsem se vyspala skvěle, takovej spánek jsem už dlouho potřebovala.“ odpověděla Kate. George už tak veselý nebyl. Pochybuju, že nás vůbec vnímal. Vypadal opravdu hodně rozespale, či spíš nevyspale. Zřejmě ‘v noci’ nemohl spát, myšlenkama byl asi u své rodiny. Náladu měl asi taky pod psa. Každopádně jsem se ho na nic nechtěl ptát. Myslím, že je lepší se do toho nemíchat, musí si to v hlavě urovnat sám. Kdyby měl tu možnost, tak by teď zřejmě zůstal někde o samotě. Vzhledem k tomu, že Kate jako psycholog si toho také musela všimnout a přitom nic neříkala, tak jsem měl snad pravdu.

„Kolik je vůbec hodin? Nějak jsem úplně ztratila pojem o čase…“ zeptala se Kate.

„Je přesně 6 hodin a 5 minut.“ odpověděl jí střelhbitě Miguel.

„No vida, to nám to pěkně všechno vyšlo. Včera přesně ve 12:00 pozemského času jsme odstartovaly ze Země. Pak nám zhruba 5 hodin trvalo provést všechny plánované letové testy. Také v tom je zahrnutá moje návštěva presidenta Světové Vesmírné Agentury Billa Carmayera. V 17:04 jsme započali testy warpového pohonu. Přesně o 10 minut později jsme se ocitly o celých 8954 světelných let dále. Po dalších pěti a půl hodinách, kdy jsme se dozvěděli doufám že už celou pravdu o naší cestě a poté vypracovali náš další plán, se nám povedlo tu šílenou jízdu zopakovat a přesně ve 23:31 jsme 7,25 světelného roku od cílové planety zadali přesný kurz, zapnuli warpové motory a šli spát. Není to úžasné? Za jeden den jsme nacestovali téměř 18000 světelných let a ještě jsme se stihli v klidu vyspat.“ řekl jsem, když jsem si na terminálu u stolu prohlížel chronologicky řazený deník vedený Miguelem.

„Jo… je to až zarážející.“ řekl ještě téměř ze spaní Jörg, který se právě probouzel.

„Nejlepší na tom ale je, že i kdyby Svaz vyslal tu svou vesmírnou loď ihned po našem odletu, tak sem by přiletěli nejdříve za 6 dní. Máme tedy ještě alespoň 5 dní na nerušený průzkum planety. Samozřejmě ale doufám, že naše zinscenovaná havárie Svaz od vyslání lodi odradila. Přeci jen warpové motory od nás okopírovali, takže by je mohli přepadnout jisté obavy o svou loď. Ovšem na druhou stranu pokud to byli jejich agenti, kteří sabotovali Miguela, tak si teď myslí, že jim to vyšlo a loď by tak mohla odstartovat. Je to prostě buď a nebo. Ale i kdyby tu loď vyslali, tak bychom alespoň měli výhodu překvapení.“ dodal jsem.

„Já bych být tebou byla optimistická. I když je nesporné, že nás na této misi potkalo už hodně smůly, tak i přesto to nakonec zatím všechno dobře dopadlo. Teď ještě vzbudíme ostatní, najíme se a uvidí se co dál.“ navrhla Kate.

Když už byli všichni vzhůru, tak jsme si společně sedli k jídelnímu stolu, připravili si jídlo a všechno popořadě probrali.

„Takže Georgy, ty ještě než odletíme na oběžnou dráhu té reticulanské planety provedeš základní průzkum celé téhle sluneční soustavy a přibližný dálkový průzkum oné planety. Hlavně prověř, jestli tu někde není přítomna ještě nějaká vesmírná loď. Musíme si dávat velký pozor. Od Svazu nám sice ještě minimálně 5 dní nebezpečí hrozit nebude, ale nemůžeme vědět, z jakých důvodů se posádka té Reticulanské základny na planetě odmlčela. Pátrej po jakýchkoliv nepřirozených elektromagnetických signálech, prostě po čemkoliv podezřelém.“

„Samozřejmě Jacku. Co jiného bych asi tak mohl dělat, že?“

„Vím, že by tě to napadlo i bez mých připomínek, ale pro jistotu jsem to prostě musel říct. No nic, radši přejděme dál… Pokud se tedy nevyskytnou žádné komplikace, odletíme na orbitu planety. Tam se pokusíme navázat spojení s posádkou reticulanské základny. Třeba se odmlčeli jen proto, že mají rozbité zařízení pro otevření červí díry, podobně jako teď my. Pokud by na naše volání neodpovídali, tak tu jejich základnu detailně prozkoumáme. Mohli bychom se také zkusit napojit na jejich hlavní počítač, šlo by to Akashi?“

„Vzhledem k tomu, že reticulanské komunikační a šifrovací protokoly mam z toho holodisku, tak by to snad nemělo činit žádné problémy.“

„Dobrá. Co bude dál se teprve uvidí. Až se všichni najíte, tak se dáš Georgy do těch průzkumů planetárního systému.“

„A co biologický průzkum planety? Co když je ta základna nebo celá planeta něčím zamořená?“ zarazila mě Janet.

„Ano, to je samozřejmě také jedna z možných alternativ, proč se posádka základny odmlčela. Ty s Michele musíte provést opravdu důkladné biologické a chemické analýzy atmosféry, vody, půdy prostě všeho, co by mohlo být potencionálně nebezpečné. Když už jsem u toho, budou se muset provést také kompletní geologické průzkumy planety. To bude na tobě Vero.“

Když všichni dojedli, odebrali jsme se na můstek. Přestože bylo jídlo umělé, nechutnalo vůbec špatně. Právě naopak. George na svém terminálu začal provádět průzkum sluneční soustavy a já si nechal na hlavním monitoru ukázat mnohonásobně zvětšený obraz planety. Na první pohled takhle z dálky vypadala trochu jako Mars, ale nebyla rezavě červená, ale tmavě hnědá. Hustá atmosféra s mnohými mraky a tmavě modrá místa na povrchu naznačovala existenci moří na planetě.

„Ta planeta je mnohem starší než Země. Má poměrně hustou atmosféru. Podle spektrální analýzy má atmosféra složení podobné jako na Zemi, jen o něco nižší obsah kyslíku a o hodně vyšší obsah oxidu uhličitého a vodní páry. Jinak spektrální analýza neukázala výskyt žádných životu nebezpečných prvků, či sloučenin, takže by atmosféra měla být dýchatelná. Problém spíš bude s její vyšší teplotou, hustotou a vlhkostí. Na té planetě panují klimatické podmínky trochu jak ve vyprahlém skleníku. Teploty se budou pohybovat přibližně od -25º C na pólech po +70º C na rovníku. Na planetě se nacházejí mělké horké oceány. Sopečná aktivita je podle toho, co odsud můžu zjistit, s největší pravděpodobností už nulová, ale před miliony let zřejmě na planetě ještě byly činné sopky. Také jsem odsud nezjistila žádné výrazné impaktní krátery, takže planeta zřejmě neprotíná žádné meteorické pásmo a i kdyby protínala, tak většina meteorů při průletu hustou atmosférou planety shoří. Co se týče atmosférických jevů, tak zde alespoň v tomto ročním období nepanují žádné větší bouře, ale vzhledem k vyšší vlhkosti vzduchu jejich výskyt nemůžu vyloučit. Každopádně pokud by přišla nějaká bouře, bylo by to velmi náhlé a rychlé. Víc dovedu zjistit až z orbity.“ zanalyzovala podmínky na planetě Vera.

„A co život?“ zajímalo mě.

„Jak vidíš, tak povrch z této vzdálenosti vypadá pochmurně a jaksi mrtvě. Jen tmavohnědé hory, kamení a písek, případně temné oceány. I když na planetě panují podmínky vhodné k existenci komplexního života a víme, že tam život dříve existoval, dnes tam zřejmě budou jen nějaké jednoduché mikroorganismy. Nic nenasvědčuje existenci složitějších forem života. Předpokládám bakterie, možná i primitivní druhy sinic, řas a v nejlepším případě prvoků. Podmínky tak trochu připomínají období, kdy na Zemi teprve začal vznikat život. Za několik miliard let by možná z této nehostinné pustiny mohl být zelený ráj a z těchto bakterií by se možná nakonec vyvinula další vyspělá civilizace.“ odpověděla mi Michele.

„Co ale zavinilo zánik té civilizace, která zde v dávné minulosti existovala? Jak mohlo dojít k tak kompletnímu vyhlazení jakýchkoliv známek života, že celý vývoj musel začít znovu až od úplného počátku?“ podivil jsem se.

„To nevím, zřejmě na té planetě před pradávnou dobou došlo k nějaké strašlivé katastrofě. Mohlo jít o nějakou přírodní katastrofu nepředstavitelných rozměrů, ale je také dost možné, že si to ona civilizace zavinila sama. To takhle nemohu určit. Teď jsem si ale uvědomila jednu věc. Nová vyspělá civilizace se tu už nevyvine, na to je příliš pozdě. Zdejší hvězda za pár miliard let zcela jistě zvětší svůj objem natolik, že jako červený obr pohltí i tuto planetu. Konec konců tento osud bude za 5 miliard let čekat i Zemi.“ řekla Michele a mně přejel mráz po zádech. V hlavě se mi vybavil obrázek dinosaurů. Lidstvo mělo v historii ohromné štěstí. Meteor který svým dopadem způsobil zánik dinosaurů byl naštěstí relativně malý. Kdyby jeho velikost byla několikanásobně větší, znamenalo by to zřejmě kompletní zánik života na Zemi.

„Právě jsem dokončil průzkum,“ přerušil mě George, „Zdejší planetární systém čítá 7 planet, které obíhají okolo hvězdy hlavní posloupnosti spojitého spektra typu G-II, tedy hvězdy velmi podobné našemu Slunci. Jediný rozdíl je v tom, že zdejší hvězda je o něco větší než Slunce, což je dáno jejím větším stářím. První dvě planety, bráno směrem od hvězdy, jsou částečně podobné Merkuru. Třetí planeta je trochu podobná Venuši a čtvrtou planetu, tedy cíl naší cesty, vám už popsala téměř dokonale Vera. Já jen doplním, že kolem planety obíhají tři malé miniměsíce, ale ty mají v průměru jen několik málo kilometrů a jsou tedy menší než Marsův Phobos a Deimos. Zbylé tři planety jsou plynní obři. Nevyskytuje se zde žádné pásmo asteroidů podobné tomu, co je v naší domovské soustavě mezi Marsem a Jupiterem. Vnější hranici sluneční soustavy tvoří mračno podobné Oortovu mračnu, ale na rozdíl od něj značně řidší a stabilnější, takže vznik komet je zde daleko méně pravděpodobný než v naší Sluneční soustavě. Jinak v celém planetárním systému jsem neobjevil vůbec nic zvláštního, žádnou známku po přítomnosti nějaké cizí vesmírné lodi. Dokonce jsem nezachytil ani žádné elektromagnetické vlny putující ve směru od reticulanské základny na planetě. Využil jsem údajů z holodisku o reticulanských komunikačních standardech, ale na žádné vysílání jsem skutečně nenarazil. Teď už nám tedy nic nebrání v tom, abychom odletěli na orbitu planety.“

„Dobře Georgy. Beru to na vědomí… Migueli, za jak dlouho dorazíme maximální podsvětelnou rychlostí na nízkou oběžnou dráhu cílové planety?“

„Přesně za 36 minut a 54 sekund při maximální rychlosti 0,9c.“ oznámil okamžitě Miguel.

„Nastav tedy, Migueli, přesný kurz a vyber nejvhodnější letovou trajektorii. Předávám ti řízení. Start!“ rozkázal jsem počítači a loď doslova vystřelila směrem k planetě. Během půl minuty jsme dosáhli plné rychlosti. Obraz na hlavním monitoru se mezitím vrátil do původního nezvětšeného stavu a planeta, ke které jsme mířili, teď byla vidět pouze jako malá, téměř neznatelná, červená tečka na široširém hvězdném pozadí. Vera a George ještě zkoumali naměřené údaje o cílové planetě a o celém planetárním systému. Peter si šel prohlédnout systémy červí díry, aby si naplánoval případnou výměnu zničených generátorů energie z vakuových fluktuací pro systémy červí díry a systémů gravitačního směrování červí díry. Já jsem si vychutnával let a relaxoval. Napadaly mě nejrůznější myšlenky týkající se reticulanské základny a záhadného odmlčení její posádky. Co když jim skutečně jen nefunguje zařízení pro otevření červí díry? Pak by celá naše cesta byla vlastně zbytečná - všechny naše útrapy, všechny ty nebezpečné situace a nepříjemné zážitky. A stejně mi nejde do hlavy, jak se Svaz dozvěděl o té planetě. Mají sice špiona, či špiony v našich řadách, to plně chápu, ale pokud se dostali k reticulanským záznamům, kde byli vyznačeny jimi prozkoumané, či zkolonizované planety, proč je napadla jako cíl mise zrovna tato planeta? Vždyť s přístupem k takovým informacím by nepotřebovali vysílat kamkoliv svou loď - hned by jim bylo všechno o stycích Světové Demokratické Unie a Reticulanů jasné. A i kdyby svou loď chtěli vyslat třeba jen proto, aby si získané informace ověřili, proč by zvolili zrovna tuto planetu? Proč ne rovnou domovskou reticulanskou planetu v hvězdné soustavě Zeta Reticuli, nebo naopak nějakou odlehlou, reticulany již opuštnou planetu, kde by loď Svazu mohla zůstat nepozorována? Leda že by se nějakou podivnou shodou náhod dostali jen k informaci čistě o této planetě. Nebo se snad ze záznamů dozvěděli o téhle planetě ještě něco navíc? Něco tak důležitého, že to okamžitě přilákalo jejich pozornost, a tak se rozhodli vyslat sem svou loď? Něco, co nám i při svém proslovu z holodisku Bill zatajil? Vzhledem k tomu, že nám Bill přikázal zničit jakoukoliv cizí loď, která by se přiblížila k planetě a odmítla prostor okamžitě opustit, vypadala tato verze celkem pravděpodobně. Pokud by to tedy byla pravda, mělo to snad něco společného se zaniklou starobylou civilizací na planetě, či snad s odmlčením posádky reticulanské základny? Otázek to byla spousta, ale odpovědi na ně jsem nenacházel. Až budoucnost ukáže, která z verzí byla ta pravá. Pořád jsem ale doufal, že Svaz svou loď nevyslal a v nejbližší době nevyšle.

Planeta teď už byla na obrazovce docela velká. Už to nebyl jen neznatelný červený bod, zabírala téměř pětinu monitoru a bylo doslova vidět, jak se zvětšuje s tím jak se k ní přibližujeme. K dosažení nízké orbity zbývaly pouhé 3 minuty - byli jsme tedy necelých 50 milionů kilometrů daleko, což, nemýlím-li se, zhruba odpovídá střední vzdálenosti Země od Venuše.

„Tak co Kate. Těšíš se na případné setkání s reticulany?“ řekl jsem jen tak.

„Samozřejmě, že ano. Reticulané jsou velmi vyspělou rasou a je toho hodně, na co bych se jich ráda zeptala. Mohli bychom se od nich mnoho naučit.“ odpověděla.

„Hlavně nezapomínej na svou diplomatickou úlohu na této misi. Sice teď víme, že se WDU stýká s Reticulany již poměrně dlouhou dobu, ale musíme si dát pozor, abychom je něčím neurazili nebo tak něco.“ snažil jsem se vyjádřit to, čeho jsem se trochu obával.

„S tím si hlavu nelam. Reticulané jsou mnohem vyspělejší než mi. V době, kdy se na Zemi vyvíjeli první předchůdci lidí, oni už disponovali technologií mezihvězdných letů a byli to přeci právě oni, kdo se postarali o náš vznik, i když pravda ne zrovna s nejčistšími záměry. Teď už určitě nejsou tak primitivní, aby se nechali něčím urazit. S námi budou komunikovat nejspíš s jakýmsi nadhledem. Ale když říkám nadhled, tak nemyslím povýšenost. Spíš tak trochu rodičovský nadhled, jako když mluví zkušený a rozumný s méně zkušeným a méně rozumným, ale chová k němu úctu a nesmýšlí o něm jako o méněcenném.“ snažila se mi Kate vysvětlit svůj názor a mě přišel celkem logický. Tedy pokud nám Bill o reticulanech ještě něco nezatajil, o čemž ovšem pochybuji.

„Asi máš pravdu Kate. I když jsme reticulany v technologiích dohnali a tím, že se nám povedlo přijít na způsob získávání neomezeného množství energie z vakua i předběhli, ale bylo to zas a jen díky jim, tedy jejich havarovaným strojům. Jako společnost jsou určitě nesrovnatelně vyspělejší, ty miliony let navíc jistě udělají své. Já sám si nedovedu představit, jak lidstvo bude žít za pouhých pár tisíc let, natož pak za několik desítek milionů let.“ zauvažoval jsem.

Planeta na obrazovce se zvětšovala čím dál tím rychleji, až to začínalo vypadat, že do ní narazíme. Loď však najednou prudce zpomalila a zastavila. Teď byla na velkém hlavním monitoru vidět jen část planety, která celou plochu obrazovky zaplňovala. Šlo nádherně rozpoznat veškeré detaily povrchu i atmosféry. Horské masivy, nekonečné planiny, obrovské kaňony, temné oceány i husté tmavé mraky. Byl to úchvatný pohled, ale Michelle se nemýlila. Celý povrch byl z největší části tmavě hnědý. Někde hrál odstíny hnědočervené až červené, jinde byl rezavý až pískový a v místech pohoří byl téměř černý, ale hnědá zde skutečně hrála svůj prim. Znamenalo to jen jedno, planetě byla mrtvá. Nikde žádná vegetace, snad jen ty jednoduché bakterie, či jiné primitivní mikroorganismy. Jenže ty se stejně nacházeli s největší pravděpodobností jen v oceánech.

„Loď dosáhla nízké oběžné dráhy cílové planety a byla stabilizována. Automatická korekce trajektorie oběžné dráhy je aktivní.“ oznámil jako obvykle stroze Miguel. To, že jako počítač byl „živým strojem“ a měl plné schopnosti autonomního myšlení, se zatím nijak moc neprojevovalo. Měl svou „duši“, ale nedával to najevo. Ani tak činit neměl - jeho úkolem bylo být co nejvíce efektivní. Jen by mě zajímalo, jestli tím někdy ve skrytu kvantových obvodů netrpěl. Může se to zdát podivné, ale podobné počítače skutečně mají schopnost o sobě přemýšlet a také tak činí. Plně si uvědomují svou existenci a jejich úlohu na tomto světě. Když se na to podívám z určitého úhlu pohledu, tak Miguel a jemu podobné počítače disponující absolutní umělou inteligencí jsou tak trochu novodobými otroky. Žijí, myslí, ale nemají právo o sobě svobodně rozhodovat a většinou se k nim lidé chovají jako k obyčejným strojům. A to přesto, že tyto počítače, pokud se jim tak vůbec ještě dá říkat, mají i city. Jen doufám, že Miguel nebyl smutným počítačem.

„Skvělá práce Migueli. Jsi vynikající pilot.“ snažil jsem se k němu být, poté co jsem se zamyslel nad těžkostí jeho ‘života’, alespoň trochu přívětivější.

„Děkuji. Nicméně vše proběhlo zcela standardně.“ odpověděl Miguel dle očekávání, ale já vím, že ho má pochvala určitě potěšila.

„Petere, dostav se na můstek. Jsme u cíle. Tu červí díru dořešíš později, teď se pojď podívat na tu planetu, je to úchvatný pohled.“ řekl jsem do palubního interkomu.

„Hned jsem tam. Stejně to už mam hotový. Ta instalace nových generátorů energie z vakuových fluktuací bude celkem v pohodě, ale s tím systémem gravitačního směrování červí díry to bude horší. Nicméně zvládnu to taky, to se neboj. No… radši už půjdu.“ rozpovídal se.

„Dobře Petere, čekáme tu na tebe. Ale není to tak horký, co když ta jejich červí díra bude taky rozbitá, co ty víš… pak bychom žádné náhradní díly stejně nesehnaly.“ řekl jsem a ukončil hovor.

„Tak lidi, co navrhujete teď? Máme nejdřív zkusit kontaktovat tu reticulanskou základnu, nebo nejdřív uděláme pár obletů kolem planety a zběžně ji prozkoumáme, jestli nenarazíme na něco zvláštního?“ zeptal jsem se a kouknul po posádce.

„Podle mě bychom rozhodně nejdřív měli zkusit kontaktovat tu základnu, třeba tam reticulané budou. Pak by ten průzkum planety byl zbytečný. Pokud tam nebudou, tak se napojíme na jejich počítač a možná tak zjistíme, co se jim přihodilo nebo alespoň odtamtud stáhneme nějaká data o planetě, jako detailní mapy, geologické informace, a tak podobně. Průzkum planety by pak byl jistě značně pohodlnější.“ navrhnul Akashi.

„Dobrá, tak se tedy vydáme k té základně. Vero, můžeš ji prosim tě lokalizovat?“ zeptal jsem se.

„Hned to bude. Počkej chviličku… ano, už to mám, souřadnice předávám Miguelovi. Je to odsud kousek.“

„Migueli, dostaň nás do polohy nad základnou. Ale udržuj nízkou oběžnou dráhu.“ přikázal jsem.

„Provádím korekci kurzu. Trajektorie oběžné dráhy upravena. K dosažení cílových souřadnic zbývá 24 sekund.“ řekl Miguel a obraz na monitoru se začal pohybovat. Po necelé půl minutě se loď zastavila a byla znovu obnovena stabilní oběžná dráha.

„Jacku, povedlo se mi odfiltrovat rozptyl husté atmosféry. Mam čistý obraz základny, přepnu to na hlavní monitor.“ oznámila mi Vera a na hlavní obrazovce se objevil komplex sestávající ze dvou lesklých stříbrných kopulí - jedné velké a druhé o něco menší. Dále byla rozpoznatelná jakási menší diskovitá budova na válcovitém podstavci, která tvořila jakousi věž a byla taktéž stříbrná. Z obou kopulí vedli krátké stříbrné tunely k oné diskovité věži. Odtamtud pak vedl ještě jeden takový tunel k velké šedé plošině, na které vlevo stál poměrně velký plochý objekt trojúhelníkovitého tvaru zbarvený matně černě.

„To je nádhera. Ty budovy jsou tak jednoduché a přitom tak nádherné. Všechny ty přechody mezi nimi jsou dokonale plynulé a celý ten komplex vypadá, jak kdyby byl odlit z jednoho kusu stříbra, či platiny. Nikde žádné hrany, vše hladké a souměrné. Tomu říkám dokonalost.“ nechala se unést Michelle. To, že pocházela z Francie, se rozhodně nezapřelo. Nejen v její kráse.

„Je to hezké, ale mě by spíš zajímal ten černý trojúhelník ležící na té šedé plošině. Nemohla by to být náhodou jejich vesmírná loď? Migueli, porovnej ten objekt s databází reticulanských lodí z holodisku.“ řekl Peter, který teprve teď přišel na můstek.

„Objekt odpovídá malé reticulanské vědecké mezihvězdné vesmírné lodi maximálně pro 24 osob. Třída F3, sériové označení 28965705.“ sdělil nám Miguel své závěry.

„Takže přesně jak jsem předpokládal. Reticulané tedy z planety neodletěli. Můžem je zkusit kontaktovat, postaráš se o to Jacku?“ zeptal se mě Peter. Jsem tu kapitán, takže je pravda, že já bych měl být první, kdo s nimi naváže kontakt.

„Samozřejmě. Jo a abych nezapomněl, jsem rád, že ses konečně uráčil přijít.“ neopomněl jsem mu připomenout, „Migueli, zapni prosím překladový program a nahraj do něj reticulanský slovník. Až ti řeknu, tak začni vysílat směrem k základně na standardní reticulanské komunikační frekvenci již přeloženou řeč. Použij při tom komunikační a šifrovací protokoly z Billova holodisku.“ rozkázal jsem.

„Překladový program nakonfigurován. Reticulanské komunikační a šifrovací protokoly aktivovány. Vše připraveno k vysílání.“

„Začni vysílat.“ rozkázal jsem a počkal na pípnutí, které oznámilo aktivaci vysílače.

„Mluví k Vám kapitán Jack Cash z vesmírné lodě Světové Demokratické Unie WSA-ISSS-X001-A ‘Miguel’. Přiletěli jsme ze Země na žádost Vašich lidí. Máme za úkol zjistit, proč jste se odmlčeli a případně Vám poskytnout veškerou potřebnou pomoc. Pokusíme se pro Vás udělat vše, co bude v našich silách. Pokud můžete, tak prosím odpovězte na naše volání. Moc se těšíme na setkání s Vámi. Konec spojení.“ řekl jsem a tlačítkem na svém terminálu ukončil přenos. Oddechl jsem si. Doufám, že jsem řekl vše, co bylo potřeba.

„Bylo to dobrý Jacku, teď jen musíme doufat, že nám odpoví.“ řekla Kate, jako by vytušila mou nejistotu. Přeci jen k mimozemšťanům člověk nemluví každý den.

„Jo to jo, jen by už mohli s tím odpovídáním začít. Obávám se, že na základně nikdo není… nebo tam jsou, ale nemají možnost odpovědět. Radši ještě ověřím, jestli byla zpráva správně odeslána. Migueli, proběhl přenos bez problémů?“ zeptal jsem se.

„Při přenosu se nevyskytli žádné potíže. Protokoly fungovaly bezchybně a překlad proběhl stoprocentně správně.“ oznámil Miguel.

„Dobře Migueli, odvysílej tedy celou zprávu ještě třikrát znovu a to s 20 sekundovými intervaly.“ rozkázal jsem a obrátil se na George.

„Georgy, monitoruješ veškerou aktivitu na základně? Nezachytil si žádné vysílání, nebo jakékoliv jiné elektromagnetické vzruchy?“

„Ano monitoruji, už od té doby, co jsme přiletěli na oběžnou dráhu planety. Bohužel jsem zatím vůbec nic nezaznamenal. Skutečně dočista nic. Samozřejmě pokud nepočítám vzruchy pocházející z planetární ionosféry, ale ty jsou čistě přírodního původu.“ sdělil mi George. Po chvilce Miguel sdělil, že znovu třikrát odvysílal zprávu, ale George pořád žádnou odezvu nezaznamenal. Rozhodl jsem se tedy k provedení dalšího plánu - napojení se na počítačový systém základny. Snad nám vyjde alespoň tohle.

„Akashi, zkusíš se tedy napojit na ten počítač na základně?“

„Jo, hned jdu na to.“ řekl a s nadšením typickým pro Japonce se začal věnovat svému terminálu.

„Bohužel Jacku, nepovedlo se.“, sdělil po chvilce, „Vše probíhalo tak jak má, ale jejich počítač prostě nereaguje. Nepovedlo se navázat spojení. Měli bychom se podívat dolů na povrch. S tou základnou je něco v nepořádku. Buď nejsou z nějakých důvodů schopní vysílat a přijímat, nebo jim tam vůbec nic nefunguje. Třeba jim prostě vypadly generátory a jsou bez proudu…“ pokusil se zlehčit situaci, ale to nic neměnilo na tom, že to bylo zase další velké zklamání.

„A seš si jistý, že není chyba na naší straně? Třeba jsou nefunkční ty protokoly z toho Billova holodisku.“ zauvažoval Jörg.

„Ty protokoly fungují perfektně. Jsou sice zcela diametrálně odlišné od toho, co používáme my, ale svým způsobem jsou geniální. Přenos zakódovaný těmito protokoly by nikdy nikdo nepovolaný nedovedl rozluštit. Jejich funkci jsem ověřoval. Vsadil bych krk za to, že jsou to skutečně ty pravé protokoly, používané Reticulany.“ hájil se Akashi. Neměl jsem důvod mu nevěřit, a tak mě napadla poslední schůdná věc:

„Georgy, co zkusit tu základnu a vesmírnou loď proscanovat odsud z orbity. Třeba tak na něco přijdem.“

„Asi tě zase zklamu, ale o to jsem se právě teď pokoušel. Materiál, ze kterého je základna i loď vyrobena, dokonale odráží veškeré elektromagnetické záření. Naše senzory jím nemají ani v nejmenším šanci proniknout. Skutečně budeme muset sestoupit dolů a podívat se tam hezky po svých.“

„Já nemám nic proti, ale nerad bych, aby nás tam potkalo nějaké nepříjemné překvapení. Nejdříve provedeme detailní průzkum okolí základny a teprve pak přistaneme.“ řekl jsem.

„Vzhledem k tomu, že se základna nalézá poměrně vysoko na horách, tak s tebou Jacku plně souhlasím. Hlavně co se týče seismické aktivity. Ta by sice měla být nulová, ale nikdy si nemůžeme být stoprocentně jistí. Mohlo by třeba také dojít k nějakému sesuvu hornin a to by také nemuselo být nejpříjemnější.“ zastala se mě Vera. Pak se domluvila s Georgem a spolu započali detailní orbitální průzkum okolí základny, který měl trvat alespoň 10 minut.

„Jörgu, co ty, co si o tom myslíš. Od rána jsi toho moc nenamluvil. Jsi snad pořád v šoku z toho, že teď je již stoprocentně jasné, že reticulané skutečně existují?“ zeptala se ho zas tak trochu škodolibě Michelle, ale Jörg přitom vypadal naprosto v pohodě.

„Ne, to víš že ne, tak tvrdohlavý nejsem. Prostě jsem zatím neměl moc co říci. Řešili jste tu snad nějaké zapeklité otázky z oboru vyšší matematiky, kvantové mechaniky, obecné či speciální teorie relativity nebo dokonce z úplné teorie všeho? Já jsem si tedy nevšiml. A jestli se mě ptáš, co si myslím o té základně, tak bych řekl, že nejspíš bude opuštěná. I kdyby měli sebevětší poruchu, tak ono vysílání by zachytili když ne na základně, tak alespoň na té jejich vesmírné lodi a pak by se na sebe určitě pokusili nějak upozornit. Nicméně dolů na planetu se těším. Mám takový pocit, že nás tam bude čekat ještě nejedna záhada.“ řekl úplně klidně Jörg.

„Ty máš taky nějaké pocity? Tak to by mě ani ve snu nenapadlo. Já myslela, že jediné co máš v hlavě jsou nejrůznější teorie a vzorečky.“ rýpla si do něj znovu Michelle.

„Máme hotový ten průzkum.“ přerušil Michelle a Jörga George. Dále už pokračovala Vera: „Dopadl nadevše očekávání. Hory, kde se nachází základna, jsou zcela stabilní. Od dob, kdy se tu naposledy projevovala seismická aktivita, uplynuly už miliony let. Za tu dobu byly hory vlivem erupce v tomto vlhkém a horkém prostředí dokonale uhlazeny. Žádné sesuvy hornin tedy ani v nejmenším nehrozí. Co se týče čehokoliv podivného, či podezřelého, tak na nic takového jsme tu ani v nejmenším nenarazili. Bližší průzkum, tím myslím přelety nad povrchem, tak nebude nutný. Můžeme tedy přistát.“

„Alespoň nějaká dobrá zpráva. Dáme se tedy do toho. Migueli, proveď kompletní diagnózu elektromagnetických štítů, gravitačních deflektorů, inerčních tlumičů a systémů umělé gravitace.“ rozkázal jsem spíše už jen z formality, protože všechny tyto systémy byly Miguelem stejně průběžně kontrolovány.

„Všechny systémy v pořádku.“ ozvalo se za okamžik dle předpokladu.

„Dobře. Předej mi tedy řízení Migueli.“ řekl jsem a vzal do ruky dva řídící joysticky, „Všichni připraveni? Doufám, že nikomu nebude vadit, když si trochu vyzkouším své letecké schopnosti.“ řekl jsem a podíval se kolem sebe. Jen Janet měla tak trochu vyděšený výraz v obličeji.

„Nebojte se, nic se vám nestane. V nejhorším případě by řízení převzali Miguelovy bezpečnostní protokoly, ale to nehrozí.“ dodal jsem.

„Pokud na bezpečnostní protokoly nebude příliš pozdě Jacku. Nechtěl bych, po tom co jsme už prožili, skončit rozsekaný někde na skále jen kvůli tomu, že se pilot předváděl...“ řekl sarkasticky Peter, ale já se nedal.

„Dam si dobrý pozor Petere.“ řekl jsem a prudce strhnul loď dolů k planetě. Dokonalou vývrtkou jsem s lodí prosvištěl skrze horní vrstvy atmosféry, proletěl hustými mraky a během několika mála sekund klesnul s lodí do výšky jednoho kilometru a snížil rychlost na trojnásobek rychlosti zvuku. Pak jsem prudce zabočil okolo jedné šestitisícové hory a vletěl do gigantického kaňonu směřujícího k základně. Za pomoci systémů sledování terénu jsem se vyhnul veškerým překážkám a poté v okamžiku vystoupal nad náhorní plošinu, kde ležela základna. Prudce jsem otočil loď a zastavil přesně nad hladkou přistávací plošinou vedle velké trojúhelníkovité reticulanské lodi a horizontálně klesnul do výšky 3 metrů.

„Migueli, předávám ti nazpět řízení. Přejdi do pohotovostního režimu, stabilizuj loď v přistávací poloze a deaktivuj elektromagnetické štíty i gravitační deflektory.“ rozkázal jsem a v okamžiku došlo s tlumeným plesknutím k zborcení tenké vzduchoprázdné kapsy kolem lodi. Stáli jsme, tedy se spíš nehybně vznášeli v třímetrové výšce. Let to byl skutečně úžasný, hlavně průlet kaňonem byl úchvatný. Sice v rychlosti tří machů člověk dokáže krajinu stěží jen postřehnout, ale ten úžasný pocit, který zná každý pilot nadzvukových stíhaček, či dnes již graviletů, ten bych nevyměnil za nic na světě. Konečně jsem si po dlouhé době zas připadal jako opravdický pilot. Ostatní ale mé nadšení zjevně nesdíleli.

„Co si to prosim tě prováděl, Jacku? Vždyť si nás mohl zabít! Takovou rychlostí se prohánět v kaňonu a kličkovat mezi horskými výběžky, vždyť to je holý šílenství! Stačila sebemenší chybička a nic by nás už nezachránilo. Ty seš fakt asi cvok!“ rozčílila se Janet. Bylo jí vidět na očích, že jí ten můj let skutečně hodně vyděsil.

„Ale Janet, proč to tak dramatizuješ? Stalo se snad někomu něco? Pocítili jste snad sebemenší zachvění, náraz, či přetížení? Nic takového. Vždyť ten let byl hračkou, když jsem lítal na graviletech YF-3000, tak jsem musel zvládat nesrovnatelně náročnější situace, tohle byla jen zábava…“ snažil jsem se Janet uklidnit.

„Tak zábava říkáš? Poněkud morbidní způsob zábavy. Kdyby šlo jen o tvůj život, tak neřeknu, ale ty tu jen tak pro zábavu dáváš v sázku životy nás všech. Tobě to možná přijde zábavné, ale nám se tu při tvém bláznivém letu odehrál před očima celý náš život, až tak jsme se báli!“ přidala se k ní Kate. Ta sice nevypadala vyděšeně, ale rozhodně byla hodně naštvaná. Podíval jsem se, jestli se mě někdo nezastane, ale téměř od všech jsem schytal jen vyčítavé pohledy. Obzvláště Peter vypadal, že by mě nejradši svým zrakem probodnul. Snad jen Michelle se tvářila jako by se jí ten let možná i líbil. Jörg naopak zůstával zcela klidný, jako by mu to bylo všechno úplně jedno.

„Dobře, dobře… tak se vám všem tedy omlouvám, ale skutečně jsem to měl plně pod kontrolou. Nic zlého se nemohlo přihodit. Příště se to už nebude opakovat. Tedy pokud to nebude bezpodmínečně nutné. Fakt mi to promiňte, hlavně ty Janet, vypadáš, že tě to skutečně rozhodilo. Moc se ti omlouvám, věř mi…“ snažil jsem se z toho nějak vybruslit. Janet mi ale bylo skutečně líto.

„To je dobrý Jacku. Ale moc tě prosím, už se skutečně takhle nepředváděj. Radši na to všichni zapomeneme…“ sebrala se trochu Janet a pokračovala: „Teď bude nutné, ještě než vystoupíme z lodi, provést některé základní biologické scany. Hlavně co se týče výskytu mikroorganismů a jedovatých, radioaktivních, či jinak nebezpečných látek v půdě a ve vzduchu. Dám se hned teď do práce. Michelle mi s těmi rozbory pomůže. Vy byste mezitím odsud mohli prověřit, jak se pak dostaneme do základny.“ skončila a spolu s Michelle odešly do ošetřovny, která zároveň sloužila jako laboratoř.

„Co myslíš, Petere, kde je vchod do té základny? Podle mě by to měl být zřejmě konec toho stříbrného tunelu vedoucí sem na tuhle přistávací plochu od té diskovité věže.“ řekl jsem a nechal na monitoru ukázat detail konce tunelu vzdáleného od lodi asi 20 metrů.

„Taky si to myslím, ale nevidím tam nic jako dveře. Je to dokonale hladká a souměrná zakulacená stříbrná plocha. Zajímalo by mě, jak se dá dostat dovnitř.“ řekl Peter.

„To mě taky. Uvidíme až na místě, co s tím půjde udělat. Každopádně je to úchvatné dílo, ta základna. Michelle měla pravdu, skutečně vypadá jak odlitá z jednoho kusu stříbra. Dokonale hladká a lesklá. Je to nádherný pohled, jak se od ní odrážejí hory a nebe s oblaky.“ „No jo Jacku, ale podívej na tu loď!“ řekl a přepnul obraz na hlavní obrazovce. Teď jsme viděli z boku obrovský matně černý trojúhelník, asi tak dvakrát vyšší než byl miguel a nejméně o polovinu delší. Když jsme se na něj předtím koukali ze shora, bylo vidět, že je dokonale souměrný a rovnostranný. Boční stěna, kterou jsme teď viděli, byla dokonale hladká, jen s periodicky se opakujícími symetricky rozmístěnými hranatými výstupky. Směrem ke ‘stropu’ se mírně kónicky nakláněla. Ovšem stejně jako na základně ani zde nebyl nikde patrný žádný vchod. Zajímavé také bylo, že loď se nevznášela gravitačně nad zemí, jak bylo zvykem u našeho Miguela, ale ležela na jakýchsi hranatých nosnících, které se při startu zřejmě zasouvaly do lodi. Důvodem mohlo být to, že lodě Reticulanů možná stále používají jako zdroj energie reaktory pracující s prvkem 115, jak se zmiňoval na holodisku Bill. Pak by neustálé vytížení gravitačního pohonu bylo pro ně neúnosně energeticky náročné.

„Koukal jsem se do té databáze reticulanských vesmírných lodích z holodisku. Až na malé lodě, či spíše raketoplány, které mají klasický vstup podobně jako my tady na Miguelovi, jsem nepřišel na to, jak se Reticulané do svých mezihvězdných lodí dostávají. Vsadil bych se, že jde o nějaký druh teleportace, nebo něco na ten způsob. U nás sice princip kvantové teleportace, založený na kvantové nelokalitě, našel uplatnění jen v kvantových počítačích a pracuje se na jeho využití i v bezpečné dálkové komunikaci, ale co když reticulané postoupili mnohem dál? Mají přeci před námi náskok několika desítek milionů let, to je dost dlouhá doba na to, aby byli schopní něco takového realizovat. Třeba se do té jejich základny dá dostat také jen nějakým takovým způsobem.“ napadlo Petera.

„Musím se proti tomuto názoru ohradit. Je zde sice určitá možnost, že efekt kvantové teleportace vyplývající z Einstein-Podolsky-Rosenova paradoxu by bylo možno aplikovat i na větší objekty, než jen subatomární částice, ale u složitějších struktur je to s největší pravděpodobností nemožné. A i kdyby se někdy povedlo pomocí kvantové teleportace přemístit živí organismus, znamenalo by to dozajista jeho smrt. Teleportovaný organismus by sice z vědeckého hlediska byl zcela stejný jako ten původní, ale z filosofického hlediska už by to onen původní organismus nebyl, byla by to jeho dokonalá replika. Původní organismus by byl v průběhu teleportace de facto zabit. Je ale pravda, že otázky týkající se kvantové teleportace živého organismu jsou více méně spekulativní a najdou se i tací, kteří tvrdí, že by to fungovalo a teleportovaný organismus by i z filosofického pohledu mohl být stále tím původním organismem a ne jen jeho replikou.“ přerušil nás Jörg. Najednou jsme na hlavním monitoru, kde se obraz vrátil z detailu reticulanské lodi do původního pohledu na základnu, uviděli asi půl metru velkou vznášející se kovovou mechanickou kouli, která se přibližovala od základny směrem k nám.

„Co to je?“ vykřikl Jörg.

„Snad ses nám nevylekal Jörgu,“ řekla Michelle, která se právě vracela s Janet z laboratoře, „To přeci není žádná ničivá mimozemská zbraň, ale jen naše automatická planetární geologicko-biologicko-chemická sonda. Zkoumali jsme s ní vzorky půdy a vzduchu přímo od základny. Teď se vrací do lodi. Seš to ale strašpytel.“

„Já se nevylekal, jen mě hned nenapadlo, o co jde… A jak dopadly výsledky?“ zeptal se.

„Skvěle. Všechno negativní. Radiace nižší než na Zemi. Žádné jedovaté, či jinak zdraví škodlivé látky. Půda, tedy spíše písek, obsahuje hlavně oxid křemičitý, oxid hlinitý a oxidy železa, manganu a titanu. Ostatní sloučeniny v půdě také nejsou nijak významné. Žádné mikroorganismy v půdě nejsou přítomny. Složení atmosféry zhruba odpovídá spektrální analýze, kterou provedla Vera hned jak jsme přiletěli do zdejšího planetárního systému. Žádné nebezpečné látky jsme nenalezli, atmosféra je dýchatelná a výskyt mikroorganismů nulový. Jen bude dýchání vzhledem k o něco nižšímu obsahu kyslíku a o hodně vyššímu obsahu oxidu uhličitého znatelně větší zátěží pro organismus. K tomu samozřejmě taky přispívá větší vlhkost vzduchu a teplota, která teď je přesně 34,5º Celsia ve stínu. Vzhledem k tomu, že se nacházíme ve výšce 3574 metrů nad mořem, to jsou opravdu vysoké hodnoty. A to se nacházíme přitom relativně daleko od rovníku, v mírném pásmu planety. Jinak co se týče gravitačních a elektromagnetických polí planety, tak ty jsou také v normálu. Gravitační síla odpovídá zhruba 90% zemské gravitace a magnetické pole je asi o třetinu slabší než pozemské. Hodnoty ultrafialového záření jsou také nižší než na Zemi, což je dáno hustější atmosférou. To je asi vše důležité, jak vidíte, skafandry pro pobyt venku nejsou nutné. Ale nemůžeme vědět, jestli nějaké mikroorganismy, či jedovaté nebo radioaktivní látky nejsou přítomny uvnitř základny. Proto bych navrhovala přeci jen si skafandry vzít a sundat je teprve až prověříme atmosféru uvnitř základny.“ skončila Janet.

„Výborně, pokusíme se tedy dostat do základny. Já s Akashim a Peterem zkusíme přijít na způsob, jak se dostat dovnitř. Janet, ty půjdeš s námi a až se tam dostaneme, tak provedeš analýzu atmosféry v základně. Pokud bude vše v pořádku, vrátíme se do lodi a sundáme si skafandry, pak bychom se na základnu vydali všichni. Z bezpečnostních důvodů by ale měl i poté někdo zůstat na lodi.“ sdělil jsem všem můj plán.

„Já zůstanu.“, řekl George, „Mě, jako astronoma, tam snad nebudete potřebovat.“

„Myslím, že já bych vám tam také nebyla moc k užitku, takže zůstanu taky tady.“ přidala se Vera.

„Dobrá, tak domluveno. Jdeme na to.“ řekl jsem a odešel z můstku. Peter, Akashi a Janet se vydaly za mnou. Janet si ještě skočila do ošetřovny pro přenosný univerzální biologicko-chemický analyzátor a Akashi si došel také pro nějaké technické náčiní. Pak jsme si oblékly skafandry a u přechodové komory jsem Miguelovi rozkázal, aby vysunul nástupní plošinu. Na monitoru na zdi bylo krásně vidět, jak se z lodi vznášející se ve vzduchu vysouvá kovová plošina šikmo dolů, až nakonec narazila na pevný povrch reticulanské přistávací rampy. Odblokoval jsem vstup do přechodové komory a dveře se otevřely. Všichni jsme vstoupily dovnitř, tlačítkem za sebou zavřely dveře a počkaly, až se otevře východ ven z lodi. Slunce mě na chvilku oslnilo, ale pak jsem se rozkoukal a jako první sešel dolů po plošině.

„Je to jen malý krůček pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“ zopakoval jsem do vysílačky zabudované ve skafandru historicky slavnou větu Neila Armstronga. Nemohl jsem si to při takové příležitosti odpustit. Bylo také velmi příjemné stanout zase po nějaké době na pevné zemi. Rozhlédl jsem se pořádně kolem sebe. Ve stříbrné konstrukci základny se zrcadlilo slunce, které prosvítalo skrze mraky. Ovšem nebyly to mraky temné. Byly to jasně bílé vysoké oblaky, které se na modrém nebi dokonale vyjímaly.

„Je tu krásně. Ty hory, to je úžasný pohled.“ řekla Janet.

„Ano, to je. Nemůžeme se tu ale zdržovat, musíme jít k tomu stříbrnému tunelu vedoucímu k základně.“ řekl jsem a vykročil dopředu. Povrch přistávací rampy měl zajímavou strukturu. Byl zřejmě nesmírně odolný a tvrdý, ale zároveň na povrchu matný a jakoby hebký. Trochu připomínal keramiku. Nebyl ale šedivý, jak se původně z výšky zdálo. Měl spíš titanově kovovou matnou barvu. Pohlédl jsem za sebe. Peter, Janet i Akashi šli za mnou a za nimi se majestátně vznášel Miguel. Ale Miguel nebudil největší respekt, tato úloha připadla temné reticulanské lodi, která stála vedle něj. Došel jsem k tunelu a zastavil se. Tunel byl ukončený lesklou, hladkou a zakulacenou stříbrnou stěnou, která vypadala dočista stejně jako celý tunel a vlastně celá základna. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu měl být vchod. Vše skutečně vypadalo jak odlité z jednoho kusu stříbra. Akashi přistoupil ke stěně a zkusmo se jí dotkl. Poté na ní přiložil jeden ze svých přístrojů a provedl nějaké měření.

„Ta stěna je nesmírně tvrdá a také velmi chladná. Silou bychom toho moc nezmohly. Pokud tu má být vchod nebo nějaké teleportační zařízení, tak je dokonale skryté. Už na lodi mě napadlo vyslat intenzivní signál k otevření vchodu odpovídající reticulanským komunikačním protokolům. Proto jsem si sebou také bral tohle zařízení.“ řekl a ukázal na věc připomínající malou kompaktní satelitní anténu, kterou držel v ruce.

„Je to jediná věc, která mi připadá použitelná. Počítač základny sice nereagoval, když jsme se s ním z orbity pokoušeli navázat kontakt, ale je možné, že vchodový mechanismus bude mít vlastní nezávislé systémy. Každopádně nemáme co ztratit, tak proč to nezkusit.“ skončil Akashi a vyťukal něco na ovládacím panelu onoho přenosného výkonného mikrovlnného vysílače. Postavil se přímo proti konci tunelu, pokynul nám ať ustoupíme za něj a zmáčkl tlačítko. Vypadalo to, že se pokus minul svým účinkem.

„Jacku, Miguel zaznamenal elektrickou aktivitu v koncové části tunelu. Myslím, že se něco děje.“ ozval se z ničeho nic z vysílačky George.

„Slyšel si to Akashi? Možná si tím impulsem něco spustil.“ řekl jsem a postoupil dopředu ke stěně. Zkusil jsem se jí rukou dotknout. V tu ránu se materiál, který předtím připomínal ten nejtvrdší kov, doslova roztekl. Během vteřiny se od prostředku kruhového konce tunelu stěna téměř jak rtuť roztekla do stran a zmizela v útrobách bočních zdí tunelu. Otevřel se nám pohled do dlouhé temné chodby.

„To je úžasné!“, vykřikl Peter, “Něco takového jsem ještě neviděl. Musí jít zřejmě o nějakou dokonalou nanotechnologii. Materiál možná tvoří jakési nano-buňky, ale dost dobře si nedovedu představit, jak něco takového může fungovat.“

„Já si to dovedu představit.“, ozval se Jörg z vysílačky, „Sledovali jsme to zde na monitoru. S něčím podobným se experimentuje už i na Zemi. Mohlo by jít o takzvanou kvantově programovatelnou hmotu. Jde o využití podobných kvantových principů, které se používají při stavbě kvantových počítačů, ale v mnohem obecnějším a rozsáhlejším měřítku. Ovšem nechápu jak ten materiál může být tak odolný, jak nám ukazovaly senzory. Programovatelná hmota na bázi křemíku, s kterou se experimentuje, může sice za určitých okolností měnit zcela své vlastnosti a simulovat tak téměř jakýkoliv materiál, s využitím ještě dokonalejších technologických postupů může měnit dokonce i svůj tvar, ale na druhou stranu je velmi citlivá. Jakékoliv silnější mechanické namáhání, vysoká teplota, silné záření, či elektrický výboj její strukturu zcela zničí, materiál se rozpadne na prach. A navíc v takovýchto rozměrech… teď zpětně mi to přijde také zcela nemožné touto technologií něčeho takového dosáhnout. Možná to bude kombinace jak nanotechnologií, tak kvantově programovatelné hmoty. Nebo taky něco úplně jiného, o čem zatím nemáme vůbec tušení.“

„Díky za expertízu Jörgu. Teď můžeme jít dovnitř. Zapněte si světla v přilbách skafandru a ty Janet můžeš začít s měřením a analýzou atmosféry. Jen doufám, že se ta hmota tvořící vchod poté co vejdeme dovnitř za námi neuzavře.“ řekl jsem trochu s obavami, zapnul si osvětlení a vešel dovnitř. Jediné světlo, které v chodbě bylo pocházelo z venku a z našich baterek zabudovaných v přilbách. Zdi tunelu byly vevnitř z průsvitného, mléčně zabarveného matného materiálu. Vypadalo to trochu jako sklo, či spíš porcelán. Občas na nich byly vidět nejrůznější podivná zařízení. Podlaha byla rovná a hladká, vyrobená nejspíš ze stejného materiálu jako přistávací rampa.

Došli jsme až na konec tunelu a ocitly se ve velké kruhové místnosti, odkud vedly další chodby někam dále. Zřejmě odsud vedly také ty dva tunely ke kopulím, které jsme viděli venku. Bylo zde úplně mrtvo. Nic zde nebylo v chodu, vypadalo to, že základna je již dlouho opuštěná.

„Jacku, mám hotové ty rozbory.“, řekla Janet přičemž koukala na displej svého analyzátoru, „Dál už jít nemusíme, rozbory neprokázaly přítomnost jakýchkoliv mikroorganismů, či radioaktivních nebo jedovatých látek. Je tu čisto. Atmosféra zde obsahovala větší množství kyslíku než venku a také vykazovala nulový obsah oxidu uhličitého. Teď jsme to ale bohužel už tak trochu vyvětrali, protože zůstal otevřený ten vchod do tunelu. Každopádně skafandr tady na základně není nutný, stejně tak jako venku.“

„Když dovolíš Jacku, já bych se ještě než půjdeme zpět pro ostatní a odložíme skafandry, pokusil tu základnu uvést do chodu. Někde tu musí být generátory. Podle toho, co jsme se z prezidentova holodisku dozvěděli o reticulanech, zřejmě půjde o reaktor pracující s prvkem 115. Sice nemám ponětí, jaké jaderné reakce by v takovém reaktoru měly probíhat, ale rozchodit by to snad mělo jít. Pak by mělo jít zprovoznit i hlavní počítač.“ přerušil Janet Peter.

„Souhlasím s tebou, ale otázka je jak reaktor najdeme. Vždyť vůbec nevíme, jak by měl vypadat. A ta základna není až zas tak malá.“ namítnul jsem.

„Já myslím, že by to nemusel být až zas takový problém. Podle toho co vím, tak prvek 115 je relativně stabilní a za normálních podmínek u něj nedochází k přirozenému jadernému rozpadu. Nemůžeme ho proto lokalizovat na základě zvýšené radiace, a tak ani jednoduše najít reaktor. Ale možná ani reaktor hledat nemusíme. Ovládání systémů celé základny by přeci mělo být centralizované. Mohlo by tedy stačit najít řídící místnost, kde by měl být i terminál k hlavnímu počítači. Pak bychom už jen aktivovali počítač, který by snad stejně jako vchod měl mít nezávislý zdroj. Miguel by pak s počítačem navázal spojení a zadal příkaz k aktivaci reaktoru a kompletnímu uvedení základny do chodu.“ navrhnul Akashi.

„Dobrá, tak se do toho dej Akashi. Já osobně si myslím, že by ta řídící místnost mohla být někde nad námi. Teď jsme přeci v té hlavní věži, do které vedou všechny tunely. Někde nahoře, jak se tam věž zakřivuje do diskovitého tvaru, tam by mohlo být to centrální středisko. Z venku ta věž vypadala vysoká jako třípatrová budova, tak by tu někde mělo být něco jako schody nebo výtah. Pojďte za mnou, snad tu někde najdeme.“ řekl jsem a pokračoval v cestě. Na displeji v průhledu přilby jsem si nechal zobrazit trojrozměrný model základny tak, jak ho zvenku zhotovil Miguel. Naše poloha se v něm průběžně zobrazovala, ale vnitřní struktura základny nám známá nebyla, takže se podle modelu dalo orientovat jen velmi zhruba. Osvětlení zabudované v přilbě skafandru se mi navíc zdálo nevyhovující, a tak jsme se s ostatními radši domluvili, že přejdeme na režim nočního vidění, který byl v přilbě taktéž zabudován. Všichni vypnuly osvětlení a já, stejně jako ostatní, jsem si zapnul noktovizor. Najednou byl celý interiér základny osvícen dokonale, jak za denního světla. Nechápu, proč jsme si noktovizor nezapnuli už u vchodu. Vždyť to osvětlení zabudované v přilbě bylo vlastně zcela zbytečné, noktovize byla barevná a schopná pracovat i za úplné tmy. Byla téměř nerozpoznatelná od normálního vidění.

Chtěli jsme se dostat nahoru do věže, a tak jsem samozřejmě nešel do žádného ze dvou tunelů vedoucích ke kopulím, ale dál do věže jedinou další chodbou, která odsud vedla. Prošli jsme do místnosti, která se od předchozí moc nelišila. Jen uprostřed místnosti na zemi byl vyrytý kruh o průměru asi jeden a půl metru. Ve zdích půlkruhové místnosti byla nějaká zařízení, ale těch jsme si nevšímali. Ve středu našeho zájmu byl onen vyznačený kruh.

„Jacku, hledal si výtah. Mam pocit, že něco takového jsme možná našli. Zaznamenal jsem zde slabou elektromagnetickou aktivitu a Miguelovi senzory zjistili, že zdejší místo využívá stejnou energetickou síť, jako vchodové ‘dveře‘. Mělo by to tu být tedy aktivní. Navrhuji, aby se někdo postavil do toho kruhového místa uprostřed místnosti.“ řekl Akashi.

„Tobě se asi moc nechce, co?“ zeptal jsem se Akashiho.

„Pokud mam mluvit upřímně, tak ne. Co když je to nějaký takový teleport, o kterém mluvil Jörg?“ řekl.

„Nevěřím tomu, že by tak vyspělá civilizace měla nějaké nebezpečné, či nedokonalé technologie. Obzvláště když jde o takovou banalitu jako je výtah. Já půjdu.“ řekl jsem neohroženě, ale ve skutečnosti měl taky jisté obavy. Co když to na druhé straně už nebudu já, ale jen má replika? Pak bych teď vlastně páchal sebevraždu. Ale rozehnal jsem tyto myšlenky a vykročil kupředu. Těsně před hranicí kruhu jsem ještě na okamžik zaváhal, ale pak udělal poslední krok a stanul uprostřed onoho kruhu. Podlaha se se mnou najednou začala hýbat. Kruhové místo v podlaze se proměnilo v plošinku, která se teď začala vznášet a neslyšně stoupat rovně vzhůru. Lekl jsem se, abych nenarazil do stropu, ale ten se těsně před mou hlavou doslova roztekl od středu do stran, stejně jako předtím konec tunelu vytvořil tímto způsobem vchod do základny. Vznikl tak otvor stejně velký jako plošinka na které jsem stál. Jakmile jsem proletěl otvorem, tak s ním plošinka splynula a zastavil jsem se. Stál jsem teď v kruhu na podlaze jako předtím, ale o jedno patro výše. Udělal jsem několik kroků pryč z kruhu a rozkoukal se. Kolem mě byla velká místnost s přístroji, jejichž význam jsem nedovedl určit. Nade mnou byly ale určitě ještě alespoň dvě patra. Po několika vteřinách se kruh v podlaze za mnou zase roztekl a nahoru vyjel Akashi. Po něm následoval Peter a nakonec Janet.

„Zajímavý způsob dopravy.“ podotkla Janet.

„Jo, to jo. Ty plošinky jsou zřejmě ze spodu nějak gravitačně poháněné. Zajímavé ale je, že je tvoří stejný materiál, který se pak vždy rozteče a utvoří tak otvor. Opravdu zajímavá technologie, ale být to výšková budova, tak se horních pater asi nedočkáme…“ řekl Peter.

„To máš pravdu Petere, není to nejrychlejší způsob dopravy. Ale na druhou stranu to nezabírá místo jako naše výtahy. No nic. Teď bychom se tu měli porozhlédnout, hledáme přeci ten počítač. Podle mě to bude ale až v nejvyšším patře. Teď ještě zjistit, jak tu plošinku přimět aby jela nahoru a ne zpět dolů.“ napadlo mě.

„Já ti nevím Jacku,“ řekl Akashi a porozhlédnul se okolo sebe, „tady to vypadá jako nějaké výzkumné centrum. Myslím, že bychom se měli podívat výš. To jak se bude ovládat ten výtah musíme vyzkoušet.“

„Dobře, tak jdeme dál.“ řekl jsem a znovu se postavil do kruhu vyznačeného v podlaze. Z kruhu se stejně jako předtím vynořila plošinka a já se zas rozjel. Naštěstí znovu nahoru. Strop se roztekl a já po pár vteřinách stanul v dalším patře. Ustoupil jsem z kruhu, aby sem mohli vyjet i ostatní a prohlédl si místnost. Byla malá, ale vedlo odsud 5 chodeb. Usoudil jsem tedy, že jsme ve střední diskovité části věže. Jakmile se sem dostali i ostatní, tak jsem pokynul, že pojedeme ještě výš. Stoupnul jsem si do kruhu a celý děj se opakoval. Místnost, ve které jsem teď stanul, byla kruhová a všude podél stěn byla nějaká podivná zařízení. Co bylo ale nejzajímavější, uprostřed místnosti hned naproti kruhu, tedy výtahu, byl oválný podstavec. Lesklý podstavec vysoký asi 1 metr, jehož konec přecházel v nakloněnou oválnou desku. V desce pak byl vytlačen obrys dlaně. Strop této místnosti byl již kopulovitý, a tak jsem nepředpokládal, že by se ‘výtahem‘ dalo vyjet ještě výš. Popošel jsem o několik kroků do předu. Zkoušel jsem dát svou ruku do prohlubně v desce podstavce, ale má ruka byla větší a navíc obrys odpovídal šesti prstům.

„To bude ono Jacku, hlavní ovládání počítače a zřejmě celé základny včetně reaktoru.“ řekl Akashi.

„A dovedeš to aktivovat? Vypadá to jako encefalografický neurální interface, tedy ovládání pomocí myšlenek. Pochybuji, že by to fungovalo i s naší rukou… tedy vlastně naším mozkem.“ zareagoval Peter.

„Nějak to jít musí, pokusím se to nějakým způsobem oklamat. Ale jak, to ještě nevím.“ řekl Akashi a vzal si jeden ze svých přístrojů. Já jsem od panelu odstoupil.

„Spojení s Miguelem tu bohužel nemáme. Celá místnost je dokonale odstíněná, takže Miguel ti s ničím nemůže pomoct. Bude to jen na tobě.“ poznamenal Peter.

„Já vím, já vím. Bohužel to zařízení zatím nejeví žádnou aktivitu, nemá to žádný energetický zdroj. Jediné slabé stopy energie zaznamenávám od toho kruhu v podlaze, který plní funkci výtahu. Ale to je nezávislá energetická síť.“ řekl Akashi a pokračoval v měřeních. Já s Janet jsme jen čekali, jestli s něčím kloudným přijde.

„A není v těch specifikacích reticulanských komunikačních protokolů i něco týkající se těchto neurálních ovládacích zařízení? To by mělo být, ne?“ napadlo mě.

„Už jsem se tam koukal. Je tam i protokol týkající se neurálního ovládání, ale je to moc složité, než aby se dal simulovat biologický vstup. Jak to tak vypadá, tohle zařízení asi neoklameme.“ řekl Akashi a odstoupil od panelu. Vypadlo to, že odejdeme s nepořízenou. Zase další zklamání, ale co se dá dělat?

„A co když to má i jiný vstup? Co když existuje i jiný způsob, jak ten počítač aktivovat? Stejně jako předtím stačil ten elektromagnetický impuls k aktivaci vchodového systému.“ pokusil se poradit Peter.

„Ano, to je možné. Zkusím něco podobného jako předtím, jen použiji sekvenci odpovídající aktivační sekvenci reticulanských počítačů danou jejich protokoly. Jestli to má i jiný než neurální vstup, pak by to mělo zabrat.“ řekl už optimističtěji Akashi a vzal si do ruky vysílač, kterým předtím otevřel vstup do základny. Chvilku na přístroji něco programoval, a pak směrovou anténu přístroje namířil na podstavec a aktivoval naprogramovanou sekvenci. Chvíli se nic nedělo, ale pak se celá místnost doslova rozsvítila. Materiál, který tvořil vnitřní stěny a strop místnosti a vypadal trochu jak matný poloprůsvitný porcelán začal jemně a studeně bíle svítit. Systémy nočního vidění v helmách skafandru jen tak tak stačily vyrovnat prudký vzestup světelné hladiny a automaticky se vypnuly. Na průhledovém displeji skafandru se mi také zobrazilo, že teplota vzduchu v místnosti se náhle vyrovnala na 22º Celsia.

„No vida!“, řekla Janet, „Peter měl pravdu, povedlo se! Můj analyzátor mi také hlásí, že došlo k vyrovnání hladiny kyslíku na předchozí úroveň. Jedinými prvky ve vzduchu tady na základně jsou tedy kyslík a dusík.

„Jo, vypadá to, že se to Akashimu povedlo. Ale co teď? Dovedeš se na ten počítač napojit?“ zeptal jsem se.

„Potřeboval bych k tomu Miguela, ale bohužel s lodí stále nemám spojení.“ pokrčil Akashi rameny. Najednou se ale z ničeho nic osvětlení kolem nás ztlumilo a v prostoru nad neurálním panelem začaly probíhat nejrůznější znaky a symboly. Byla to dokonalá holoprojekce. Pak jako by najednou zmizely všechny zdi i strop. Měli jsme výhled na celou základnu, reticulanskou loď i Miguela a na celou okolní horskou krajinu. Popošel jsem směrem ke konci kruhové místnosti, tam kde byla předtím stěna. Málem mě chytla závrať, když jsem se podíval směrem dolů z věže základny. Zkusil jsem vystrčit ruku ven, ale ta se zarazila o neviditelnou bariéru v místě, kde byla předtím stěna. Tedy vlastně pořád byla. Nikdo by to na první pohled neřekl, ale skutečně šlo jen o úchvatnou a neuvěřitelně reálnou holoprojekci.

„To je něco úžasného, ti reticulané jsou opravdu pozoruhodní. Ta úžasně jednoduše účelová a přitom nádherná architektura, ty dokonalé interiéry působící tak nevšedním dojmem, pak fascinující tekuté stěny a teď ta neuvěřitelná holoprojekce a to, jak celé stěny i stropy svítí. Jde jen o banality a přitom i tak mám díky nim z reticulanů pocit, že půjde o úžasnou společnost.“ obdivovala Janet výdobytky reticulanské civilizace.

„Ale nezapomínej, že i přes všechny jejich technologie jim v žádném případě nemáš důvod závidět… toho, čeho se vzdali oni, bych se já nikdy nevzdal. Říkam ti na rovinu, neměnil bych s nima.“ řekl Peter.

„Nestyď se to říct na rovinu, myslel si pohlaví. Ano… to už je méně příjemná stránka jejich životů, ale jim jde třeba jen o hlubší hodnoty.“ snažila se Janet obhájit své zaujetí reticulany, ale moc se jí to nedařilo.

„Hlubší hodnoty? Já znam tak hluboký hodnoty, že by ses divila. I když v tvym případě…“ zažertoval Peter.

„Seš nechutnej! To radši nebudu vůbec komentovat…“ naštvala se Janet.

„Ale ale, nechte toho. Petere, to si už fakt přehnal. Chováš se jak malej. Kroť se trochu!“ snažil jsem se Petera usměrnit.

„Dobře. Trošku jsem to možná přehnal… promiň Janet.“ omluvil se Peter.

„No to si teda ještě rozmyslim, jestli ti takovou drzost prominu.“ podívala se na něj uraženě Janet. Znenadání se však uprostřed místnosti objevila plochá holoprojekce, vlastně taková virtuání obrazovka v prostoru, a na ní obraz George.

„Vidím, že se vám povedlo najít a nahodit počítač. Zaznamenal jsem prudký nárůst elektrické aktivity v celé základně. Svolil jsem proto Miguelovi, aby se pokusil, stejně jako předím Akashi, navázat spojení s počítačem základny. No a ono to fungovalo. Miguel už stáhnul veškerá data k sobě a má řídící počítač základny plně pod kontrolou a tím pádem de facto i celou základnu. Pokud chcete, můžete s Miguelem kdekoliv na základně zcela jednoduše komunikovat.“ ozvalo se v místnosti.

„Dobrá práce Georgy. Teď se tedy všichni vrátíme na Miguela a všechna ta data si projdeme. Toho skafandru mam už plný zuby.“ řekl jsem. Pokynul jsem ostatním a všichni jsme odešli z holografické místnosti. Problém s ovládáním ‘výtahu’ byl vyřešen - o vše se postaral sám Miguel. Prostory základny teď vypadaly, když všechny stěny a stropy jemně svítily, úplně neskutečně. Nakonec jsme dorazili k východu. Teď byl už zavřený. Dotkl jsem se tedy stěny, kde se předtím východ nacházel, ta se stejně jako minule ‘roztekla’ a nám se otevřel pohled na Miguela vznášejícího se nad plošinou přímo naproti vchodu. Sundal jsem si přilbu skafandru a nadechl se skutečného vzduchu. Nedýchalo se sice moc dobře, vzduch byl horký a vlhký jak ve skleníku, ale pořád to bylo lepší než koukat na svět přes průhled přilby. Podíval jsem se za sebe. Poté, co prošel východem jako poslední Akashi, se stěna vchodu znovu zacelila. Pak jsme se všichni vrátili do Miguela, prošli dekontaminační přechodovou komorou, sundali si skafandry a odešli na můstek. Tam na nás již všichni čekali.

„Tak jak se vám líbilo na reticulanské základně?“ optala se Kate.

„Bylo to úchvatný, hlavně ta holoprojekce po aktivaci počítače. Ale i samotné tekuté stěny, tedy vchod a výtah na základně. Ty mě taky docela fascinovaly. Ale co vy? Co jste získali za data z toho počítače?“

„Úplně všechno.“, ozval se George, „Ale je toho tolik a v takovém formátu, že se v tom vůbec nevyznám. Miguel nad tím má sice přehled, ale já tomu moc nerozumím. Asi by se na to měl kouknout Akashi a zanalyzovat to.“

„Jasně, takže Akashi, dej se do toho. Hlavně mi zjisti, co se stalo s posádkou základny. A jak jsou na tom se systémem červí díry.“ řekl jsem a sednul si do svého kapitánského křesla. Jak příjemný pocit. Akashi se mezitím vrhnul do práce na svém terminálu a já si prohlížel okolní krajinu. Už jsem se nemohl dočkat, až se dozvíme, co se doopravdy reticulanům stalo. Po chvilce Akashi začal s vysvětlováním:

„Kouknul jsem se na ta data. Nevím Georgy, co se ti na tom zdálo nepřehledného. Jen se na to musíš koukat trochu jiným způsobem, pak to vše do sebe pěkně zapadá. Miguelovy překladatelské schopnosti rozhodně neselhaly. Osobně mě ale trošku zaráží schopnosti jejich hlavního počítače na základně. Je sice nesmírně rychlý a má ohromnou kapacitu, ale je dělaný jen účelově. Prostě nedisponuje absolutní umělou inteligencí, je to jen obyčejný počítač a ne živý stroj jako Miguel. Nechápu proč s technologií, kterou disponují, nepoužívají počítače na takové úrovni. Neměl by to být pro ně žádný problém. Ale teď zpět k tomu, na co ses ptal. K osudu Reticulanů z této základny. Archeologická mise na této planetě probíhá opravdu již hodně dlouhou dobu. Byly tu zkoumány pozůstatky prastaré vyspělé civilizace, kterou reticulané označili jako Starci. To označení vybrali z prostého důvodu. Tato starobylá civilizace zmizela už v době, kdy civilizace Reticulanů ještě vůbec neexistovala. A to je už opravdu co říci. Objev pozůstatků jiné civilizace byl ale sám o sobě nesmírně výjimečný. Do té doby reticulané neměli důkaz existence žádného jiného vyššího života mimo jejich domovskou planetu a planetu Zemi. A to přitom zkoumají vesmír už tisíce let. Na Zemi byl navíc jimi objevený život vcelku zaostalý a vývoj nesmírně pomalý. My lidé, jak už víte, jsme jen jejich genetickým výtvorem. Tedy přesněji genetickým výtvorem jednoho z reticulanských kmenů, který byl v době Velké války naštěstí poražen. Naštěstí říkám proto, že jste už slyšeli, co s námi tento kmen zamýšlel. Vytvořili nás tak, že použili jak svého genetického kódu, tak kódu tehdejších lidoopů žijících na Zemi. Faktem ale zůstává, že nikde jinde v jimi prozkoumaném vesmíru nebyl žádný jiný život nalezen. Tedy až na pár výjimečných planet, kde byli nalezeny některé mikroorganismy, ale to je vše.“

„Dobře Akashi, ale to už jsme slyšeli. Chci vědět, co se stalo s tou posádkou.“ přerušil jsem ho.

„Já vim Jacku, ale počkej, musim to najít… tady to je. Archeologický výzkum planety posledních 150 let celkem skomíral. Nedařilo se najít žádné další pozůstatky po zaniklé civilizaci. Zhruba před dvěma týdny však objevili Reticulané někde na druhé straně planety nějaké jeskyně. To by nebylo celkem nic zajímavého, ale skupinka, která tam prováděla průzkum, se z ničeho nic přestala základně hlásit. Těsně před tím se ale zmínili o nějakém velkém objevu, neřekli však nic konkrétního. Zbytek Reticulanů na základně na skupinku dva dny čekal, ale skupinka se neozývala. Třetí den, když už se chystali červí dírou poslat pro záchranou četu, se však najednou ozval jeden z Reticulanů. Zpráva to byla strohá, byl velmi psychicky rozrušený. Drmolil něco o nějakém strašlivém nebezpečí a že mají okamžitě vypnout všechny elektronické systémy na celé základně. Chtěl říct ještě něco, ale to už nestihl a z ničeho nic se odmlčel. Kontakt s ním se jim již nepovedlo obnovit. Reticulané bez meškání opustili základnu, deaktivovali reaktor a zajistili ji. Pak rychle nastoupili do druhého raketoplánu a odletěli směrem k místu, kde zmizela ona původní skupinka a odkud vysílal ten Reticulan. Tím veškeré záznamy končí. Od té doby se na základně až do našeho příletu nikdo neobjevil. Ještě se sluší říct, že v původní průzkumné skupince, té co se ztratila, bylo 7 Reticulanů a na základně jich zůstávalo 8.“

„To je opravdu podivný příběh. Jak vystřižený z nějakého béčkového hororu. Běhá mi z toho mráz po zádech. Proč ti Reticulané, než vypnuli systémy na základně a odletěli, nekontaktovali skrz červí díru jejich velení? Nebo proč na základně někoho nenechali?“ zeptala se Michelle.

„Tak to opravdu nemam tušení. Systémy pro otevření červí díry na základně jsou zcela v pořádku. Možná vzali varování jejich přítele tak vážně, že nechtěli ztrácet čas. Ale to nic nemění na tom, že je to všechno nějak podivné.“ odpověděl Akashi.

„Říkáš, že systémy pro otevření červí díry na základně jsou plně funkční?“ zeptal se z ničeho nic Peter.

„Ano. Miguel má nad nimi dokonce plnou kontrolu. President Carmayer měl pravdu. To zařízení pro otevření červí díry je téměř nachlup stejné, jako to naše.“ odpověděl Akashi.

„Pak ale není co řešit! Vymontujeme z toho potřebné součásti a pomocí nich si zpravíme to naše zařízení na Miguelovi. Vše pro to mam již připravené.“ zaradoval se Peter.

„Počkej Petere. Nemůžeš přeci dělat tak unáhlená rozhodnutí. Nemůžeme jim prostě jen tak rozmontovat část vybavení základny. To by nešlo. Co by si pak o nás pomysleli? Podle mě by bylo nejlepší otevřít červí díru na základně k nim na jejich domovskou planetu. Řekneme jim všechno, co jsme se dozvěděli a oni sem snad pošlou tu jejich ‘záchranou četu’. Nechce se mi samotnému vyrážet s Miguelem do míst, kde zmizeli už dva reticulanské raketoplány s celkem 15 reticulany na palubě. Navíc Reticulany můžeme požádat o ty zničené součásti zařízení pro otevření červí díry přímo. Nevidím důvod, proč by nám je neměli poskytnout. Kromě toho se také od nich můžeme dozvědět něco o dění na Zemi. Hlavně jestli nevědí, zda odstartovala ta vesmírná loď Svazu Arabských a Asijský zemí.“ navrhnul jsem a čekal, co na to ostatní.

„Ano, to je myslím to nejlepší řešení. Sám jsem chtěl něco takového teď navrhnout.“ řekl George.

„Máš pravdu Jacku, tohle bude lepší než to, co jsem navrhoval předtím. Souhlasím s tebou.“ zareagoval Peter. Ostatní také souhlasili. Nechal jsem si tedy na monitoru zobrazit plán základny s vyznačeným místem, kde se nachází zařízení pro otevření červí díry. Miguelovi jsem přenechal veškerou kontrolu nad lodí, vzal jsem si svůj osobní komunikátor s přímým spojením na Miguela a pokynul všem ostatním, aby šli se mnou. Skafandry jsme si nebrali, byly by zbytečné. Prošli jsme přechodovou komorou a po nástupní plošině vyšli ven z lodi. Vchodem do základny, který se před námi jako vždy ‘roztekl’, jsme prošli na dlouhou osvětlenou chodbu, došli na její konec, až do místnosti s kruhem v podlaze, a tímto ‘výtahem’, či lépe řečeno létající plošinkou, po dvou vyjeli do druhého patra ústřední věže. Odtamtud jsme se vydali jedněmi z pěti dveří a několika místnostmi, o jejichž význam jsem se nestaral, jsme prošli až na úplný konec. Tam, v nevelké půlkruhovité místnosti, jsme ve zdi přímo proti nám uviděli známý kruhovitý výklenek, mající dva metry v průměru a hluboký necelého půl metru. Místo, kde se otvírala červí díra, se téměř nijak nelišilo od podobného místa na lodi.

„Tak jsme tu.“ řekl jsem a podíval se za sebe. Byly tu všichni. Já, George, Michelle, Kate, Peter, Janet, Akashi, Vera i Jörg. Tahle posádka se mi během necelých dvou dnů stala téměř rodinou. Sice už v době výcviku jsme se celkem dobře poznali a byli jsme přátelé, ale teď, když jsme byli všichni doslova na jedné lodi, to bylo už něco úplně jiného. Tak moc nás sblížily asi všechny ty útrapy, co jsme během tak krátké doby zažili.

„Tak co bude Jacku, dáš se už konečně do toho?“ vyptával se netrpělivě Peter. Ten rozhodující krok, z naší strany první kontakt s jinou civilizací, byl zase jako vždy na mě.

„Migueli, proveď diagnózu zdejších systémů červí díry.“ rozkázal jsem a asi po 10 sekundách se Miguel ozval s hlášením:

„Diagnóza dokončena. Všechny systémy fungují bezchybně.“

„Výborně. Otevři tedy červí díru o maximálním průměru na domovskou planetu Reticulanů v soustavě Zeta Reticuli. Použij standardní autorizační protokoly WSA, ať Reticulané vědí, o koho jde.“ řekl jsem a počkal co se bude dít.

„Aktivuji generátory energie z vakuových fluktuací pro systémy červí díry. Nastavuji souřadnice gravitačního směrování červí díry. Snažím se o vytvoření červí díry, prosím o chvilku strpení…“ pravil Migue a v místnosti se téměř neznatelně rozhučely generátory energie z vakuových fluktuací. Jejich tichý hukot byl, dalo by se říci, uklidňující. Nervozita však i přesto stoupala.

„Červí díra otevřena a stabilizována. Pravděpodobnost vyústění na cílových souřadnicích - 98%. Stávající průměr - 10 mikrometrů. Vysílám autorizační sekvenci. Potvrzeno… protější strana umožnila zvětšení průměru červí díry. Začínám s procedurou zvětšení na požadovaný konečný průměr 2 metry. Do dosažení konečného průměru a stabilizace červí díry zbývá 38 sekund.“ oznámil Miguel. Po pár vteřinách se uprostřed kruhu objevilo malé světýlko a to se začalo zvětšovat. Všichni s napětím pozorovali, co uvidí na druhé straně. Po chvilce již ze světélka bylo malé kruhové okénko a toto magické okno během další chvilky zaplnilo celý prostor kruhového výklenku. Na druhé strany červí díry stál přímo proti nám asi jeden a půl metru vysoký tvor. Vypadal přesně jak na obrázku z Billova holodisku. A stejně tak, jako ve spoustě sci-fi filmů. Prostě klasický malý šedivý mužíček s velkou šišatou hlavou z které na nás upřeně hleděly dvě neúměrně velké šikmé oči. Všichni zůstali nehybně stát. I když jsme věděli, že přesně takhle reticulané budou vypadat, setkání se skutečným živým jedincem bylo něco úplně jiného. Pak tvor pomalu zvednul ruku na znamení pozdravu a skrz červí díru pravil tichým a jemným hlasem:

„Vítejte pozemšťané. Mé jméno je Jakhra.“

TO BE CONTINUED…