Moje kariéra začínala celkem slušně. Rodiče chtěli, abych se stal technikem přes geometrii hyperprostorového pole a jelikož to není až tak nezajímavé zaměstnání a plat také není nejmenší, tak jsem do toho šel. Díky známostem rodičů jsem se dostal na Harvard, kde jsem obor vystudoval a poté jsem tři roky pracoval jako konstruktér hyprprostorových motorů pro Boeing, v jejich hlavním závodě na Marsu. Ale pořád jsem snil, že se stanu pilotem na intergalaktické lodi. Byl to můj sen už od dětství, že budu velet vesmírné lodi na cestě za dobrodružstvím, a proto jakmile se mi díky Johnovi Kosciuscovy, mému příteli z univerzity, naskytla příležitost pracovat jako soukromý přepravce, tak jsem se jí ujal.

John Kosciusco pracoval jako velitel obraných systémů na vesmírné stanici Pearl Harbor v pásmu nikoho, mezi územím Federace Nezávislých Planet a mezi Říší Kil-Magů. Federace a Kil-Magové spolu válčí už od té doby, co se v roce 2585 poprvé setkaly. Tenkrát se loď Jupiter, při své průzkumné cestě k hvězdě Deneb, setkala s neznámou vesmírnou lodí. Kapitán Jupiteru se samozřejmě snažil navázat spojení, ale neznámá loď neodpovídala a chvíli potom bez sebemenšího varování zaútočila pozitronovými děly na Jupiter. Ten, jako průzkumná loď nebyl na takovýto útok připraven a byl okamžitě po prvním zásahu zničen, což znamenalo smrt všech 250 členů posádky. Tímto incidentem začal konflikt s Kil-Magy, který přetrvává až dodnes a to jen díky jejich agresivitě a neochotě vyjednávat. Vesmírná stanice Pearl Harbor byla federací postavena v roce 2592, po tom, co se s Kil-Magy podařilo přeci jen uzavřít alespoň dosavadní příměří, ale jak se dalo čekat, tak i přesto Kil-Magové podnikají občasné zákeřné útoky, hlavně proti civilním lodím, které se pohybují v blízkosti hranice s jejich říší. Pearl Harbor má za úkol těmto útokům předcházet a celkově monitorovat dění na pohraničním území říše Kil-Magů.

John se mi ozval, jelikož věděl o tom, že toužím po práci pilota. Dozvěděl se totiž, že firma, která zajišťovala přepravu právě v nebezpečných oblastech poblíž hranic s říší Kil-Magů zkrachovala a že žádné jiné společnosti se k této sice lukrativní, ale velmi nebezpečné práci moc nemají. Byla to pro mě velká výzva, můj sen byl najednou na dosah rukou, a tak jsem zanechal své pohodové a dobře placené práce pro Boeing a odletěl na Alphaterru, kde je nejlepší civilní pilotní škola ve vesmíru. Věděl jsem, že práce, pro kterou jsem se rozhodl, nebude nejlehčí a bude opravdu nebezpečná, a tak jsem si v pilotní škole vybral nejdelší a nejtěžší výukový program.

Měl jsem ale ještě týden, než začne výuka, a tak jsem se ubytoval v jednom hotelu v Altairu a rozhodl se, že si prohlídnu planetu. Alphaterra je menší planeta třídy Země, ale jinak je to jen jeden velkej oceán a jeden menší kontinent a to nesmím zapomenout, že ten kontinent je jen samá poušť a vyprahlé hory na severu. Ale svým způsobem je to tu vhodným místem pro vybudování pilotní školy, jelikož je tu téměř nulový dopravní a turistický ruch a oběžná dráha planety ještě není moc zaneřáděná. A tak tu vznikla Professional Pilot School of Alphaterra, pilotní škola, která se záhy stala Mekkou všech civilních pilotů. Ale je tu ještě něco, co stojí za zmínku. Město ve kterém jsem se ubytoval je jedním z 6 velkoměst na této planetě, ale proti nim je v něčem vyjímečné. Řekl bych, že Altair je snad nejmodernějším městem v téhle části galaxie. Je to opravdu impozantní pohled. Gigantické i přes kilometr vysoké budovy vyvedené v perfektní architektuře, globální energetický transportní systém, nádherný moderní přístav antigravitačních vznášedel a nekonečné písečné pláže u průzračného klidného oceánu skloubené s těsně přiléhajícím městem. Prostě nádhera, ale přeci jen to všechno na mě působilo trochu frustrujícím dojmem. Byl tu totiž až moc velký klid, a tak nějak mrtvo. Když jsem šel po ulici, tak vše okolo bylo hrozně gigantické, neosobní a jaksi mrtvé. Navíc nikde nikdo, jen někde vysoko nad mou hlavou létaly desítky neslyšných antigravitačních vznášedel. Obklopen těmi gigantickými budovami, bez jediné známky jakékoliv živé přírody, jsem si připadal jak nějaký malý mravenec.

Ale týden uplynul jako nic a začala výuka. Nejdříve jsme brali teorii vesmírných letů, včetně všech možností dnešních pohonných systémů, a také trochu z historie. Pro mě tato část výuky byla naprosto jednoduchá, jelikož jsem vystudoval obor, který s tímto tématem úzce souvisí, ale ostatním to dělalo docela velké problémy. Tuto teoretickou stránku jsme brali asi 3 měsíce a poté přišlo na řadu studium řízení vesmírných lodí. Učili jsme se základy ovládání všech standardních systémů pozemských lodí, a také základy ovládání nejdůležitějších systémů molariánských, krang’khur’tanských, tbiliarských a raythenských lodí. Potom jsme si měly vybrat na jakou skupinu lodí se chceme soustředit. Já jsem si v souladu s mým budoucím zaměstnáním vybral skupinu soukromé přepravní lodě poslední úrovně. Nevím proč, ale byl jsem jediný, kdo si tuto skupinu vybral, většina si totiž vybrala velké intergalaktické dopravní lodě a pár lidí také meziplanetární průmyslové nákladní lodě. Asi to bude tím, že v dnešním světě už neexistuje podnikatelský duch a nikoho už asi netáhne dobrodružství.

Od mého vstupu do pilotní školy už uplynulo půl pozemského roku a to, že jsem byl ve své skupině jediný se nakonec ukázalo jako velká výhoda, jelikož přístup profesora McLeeho, který byl mimochodem nejlepším učitelem na škole, byl díky tomu individuální. Pak následovaly dva týdny volna a já si odletěl na Mars koupit loď. Už předem jsem věděl, že budu chtít loď Boeing ORCA-3000, jelikož to je nejrychlejší a nejobratnější loď ve své třídě a navíc jsem já sám stál u jejího zrodu. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem po příletu zjistil, že už je v prodeji i zmodernizovaná verze ORCA-3000 A-15, která je ještě výkonnější než původní model. Musel jsem ji mít, i přesto že stála téměř 10 000 000 federálních kreditů, vždyť přesně takovou loď jsem potřeboval. Ani malá, ani velká, výkonný a stabilní hyperprostorový pohon, úsporný, ale výkonný konvenční gravitační motor a skutečně perfektní manévrovací schopnosti. Kdyby se do té lodě namontovaly nějaké zbraně, tak si troufám tvrdit, že bych porazil i 3 Kil-Magské stíhačky najednou. Ale s těmi penězi to byl vážný problém. Na kontu jsem měl totiž ,,jen” 6 000 000 federálních kreditů, které jsem si naspořil, když jsem pracoval pro Boeing. Také jsem myslel na to, že si budu muset koupit byt, a tak jsem využil výhod bývalého dobrého zaměstnance Boeingu a loď si koupil na splátky, s ručením pouze lodí samotnou.Ještě jsem si nechal loď prověřit a doplnit zásobníky antihmotou. Loď jsem pak nechal zakotvenou v marském orbitálním přístavu Atlantis a nejbližším spojem odletěl zpět na Alphaterru.

Za tři dny pokračoval výukový program. Teď už šlo o získání letových hodin na VR simulátoru. Naučil jsem se prosté ovládání lodě i různé standardní manévry. Využil jsem možnosti specializovat se na určitou oblast a zaměřil se na manévry v případě bezprostředního ohrožení lodi. Po deseti měsících od začátku studia jsem už ORCU-3000 A-15 ovládal dokonale a už mě čekaly jen závěrečné zkoušky. Ty dopadli přímo nevídaně – stal jsem se jedním z nejlepších studentů, které kdy Proffesional Pilot School of Alphaterra měla a s výsledkem 100% bych se klidně mohl stát pilotem Federální flotily jen s přezkoušením a doplněním svého vzdělání o obrané a útočné systémy. Po udělení osvědčení se konal ještě neformální večírek v jednom z altairských klubů, což byla opravdu jízda, a tak jsem mohl vyrazit pro svou loď na Mars a následně již svou lodí ke stanici Pearl Harbor až za dva dny.

Po cestě jsem si vyzkoušel ještě pár manévrů, takže mi ten týden uplynul jako nic a já zakotvil v docích na Pearl Harboru. U vstupu na mě už čekal John Kosciusco. Dlouho jsme se neviděli, tak jsme se zastavili v palubním baru a popovídali si. John říkal, že se situace s Kil-magy docela vyhrotila, a že teď je to tu opravdu nebezpečné. Ale já stál o dobrodružství a navíc jsem zanechal své původní profese, udělal si pilotní zkoušky a koupil si loď jen kvůli tomu, takže to, že bych tu práci nevzal nepřipadalo v úvahu. John mi teda alespoň poradil, abych si nechal od Federální flotily udělit povolení pro používání vojenských obraných a útočných systémů a ORCU si alespoň lehce vyzbrojil a nechal si namontovat výkonné energetické štíty a gravitační deflektory. Souhlasil jsem a John mi slíbil, že se mi postará o potřebné formality pro získání povolení, jelikož se tu znal s jedním generálem.

Mezitím jsem odletěl na Kuarungu, což je nejbližší obydlená planeta v této oblasti, abych si zde sehnal nějaký byt. Kuarunga je nádherná planeta, troufám si tvrdit, že je hezčí i než Země. Je tu spousta moří a roztroušených ostrovů, nádherné členité kontinenty, na 90% povrchu planety je díky její atypické oběžné dráze tropické podnebí, všude je bujná vegetace a moderní města jsou skloubená s přírodou. Prostě nádhera, pokud by se celá planeta dala k něčemu přirovnat, tak asi jen k jižnímu tichomoří na Zemi. Kuarungané jsou navíc neuvěřitelně přátelští a vypadají stejně jako lidé. Je to velice kulturně založená civilizace a nadevše dbají na přírodu a její skloubení s bezesporu úchvatnou architekturou. Kuarunga je prostě rájem ve vesmíru a to, že není obtěžována přívaly pozemských, molariánských a jiných turistů je jen díky tomu, že leží tak blízko pásma nikoho u hranice s Kil-magy.

Vybral jsem si domek na pláži v Kabaku, což je nádherné přímořské město na ostrově Tuwa a obchodní centrum Kuarungy, a utratil za něj téměř vše co jsem měl na kontě. Zbylo mi akorát tak na 4 splátky za loď, a tak jsem hned druhý den šel shánět nějaký kšeft, i když jsem ještě neměl loď vyzbrojenou. Na Federální intergalaktické počítačové síti jsem ovšem nenašel nikoho, kdo by zrovna potřeboval v tomto sektoru něco někam dopravit, a tak jsem se šel projít po městě. Jen tak jsem se coural a občas se někoho zeptal, jestli něco nepotřebuje převést, když jsem ji z ničeho nic potkal. Byla tak krásná, přímo okouzlující. Měla hnědé oči a dlouhé tmavé vlasy a já se do ní hned na první pohled zamiloval. Nevěděl jsem co mám dělat, a tak jsem se jí zeptal, jestli něco nepotřebuje někam dopravit, že si tu zakládám malou soukromou přepravní firmu, a že mám nejrychlejší a nejmodernější loď třídy ORCA od Boeingu. Řekla mi, že nikam nic dopravit nepotřebuje, ale že by si přála zblízka vidět mlhovinu Maroka, která leží na hranici s Kil-magy několik světelných let odsud. Samozřejmě jsem souhlasil, i když jsem věděl, že to bude extrémně nebezpečné, ale vždyť jsem si vždycky přál prožít nějaké opravdové dobrodružství a ona navíc byla tak krásná, že se jí prostě nedalo odmítnout. Domluvil jsem se s ní, že se zítra ráno setkáme na hlavním letišti, před hangárem D-09, kde jsem měl zaparkovaný svůj raketoplán, a pak jsme se rozloučily. Pořád jsem na ni musel myslet a přitom mi ještě ani neřekla, jak se jmenuje.

V noci se mi o ní zdálo a ráno, když jsem šel na letiště, tak jsem měl velký strach, jestli vůbec přijde. Když jsem ale došel k hangáru, tak už tam stála. Byla tak krásná a ty přiléhavé šaty, co měla na sobě, jí ohromně slušely. Představil jsem se jí a zeptal se, jak se vlastně jmenuje. Odpověděla mi, že se jmenuje Kara Makurová, že se narodila tady na Kuarunze, a že tu pracuje jako architektka. Musela si všimnout toho, jak se na ni dívám, a tak navrhla, abychom už šli. Nastoupili jsme do raketoplánu a já s ním odletěl směrem k ORCE, kterou jsem měl zakotvenou na geostacionárním orbitě nad městem. Když ji z raketoplánu uviděla, řekla, že je to nádherná loď, a že jen doufá, že jsem alespoň stejně dobrý pilot. Jediné co jsem neskromně odpověděl bylo, že jsem nejlepší. Po té jsem raketoplán zakotvil v hangáru ORKY a pak jsme odešly do pilotní kabiny. Kara si sedla do křesla vedle mě a já se ujal řízení. Nejvyšší hyperprostorovou rychlostí jsme u mlhoviny byli za dvě hodiny.

Byla to nádhera, mlhovina vypadala jako ohromný růžovomodrý mrak, někde protkaný tenkými závoji mezihvězdného prachu, zevnitř ozařovaný namodralým světlem rodících se hvězd. Podíval jsem se na Karu, ale ta ohromeně hleděla do virtuálního okna před sebe. Najednou se na mě podívala a řekla, že se chce skrze mlhovinu proletět. Nevěděl jsem jestli to mám risknout, jelikož bez vojenských energetických štítů by nás mohl každý větší výboj plazmy poměrně snadno zničit, ale jejímu pohledu se nedalo odolat. Přepnul jsem řízení do manuálního módu, ujal se řídící páky a podsvětelné gravitační motory nastavil na plný výkon. Byla to divoká jízda, všude kolem nás probíjely výboje plazmy vyvolané pohybem lodi a já byl tak napjatý, že jsem si ani nevšiml překročení hranice Kil-Magské říše. Najednou se ale za námi objevily tři Kil-Magské stíhačky a já věděl, že jde do tuhého. Jen tak tak jsem stíhal vyhýbat se plazmovým výbojům v mlhovině a do toho všeho ještě po mě pálili svými pozitronovými děli Kil-Magské stíhačky. Pak mě napadlo, že když se dostanu mezi ně a vypustím část ze své zásoby antihmoty, tak že by to jejich štíty nemuseli vydržet a měli by hned po legraci. Nic jiného mi vlastně nezbývalo, a tak jsem to risknul a provedl jsem neuvěřitelně těžký a nebezpečný manévr. V plné rychlosti s využitím veškeré dostupné energie jsem provedl prudkou otáčku o 180 stupňů, svisle natočil loď, abych se nesrazil se stíhačkami a těsně před tím, než kolem mě proletěli, vypustil dávku antihmoty. To všechno se odehrálo prakticky v jediném okamžiku a to jsem se ještě musel vyhýbat těm jejich nechutným pozitronovým dělům, jejichž jediný zásah by nás proměnil na shluk fotonů. Nicméně jejich štíty tu dávku antihmoty naneštěstí vydržely a já si už myslel, že je se mnou a s Karou konec, ale najednou jednu ze stíhaček zasáhl velký výboj plazmy z mlhoviny a jelikož měli oslabené štíty a byli moc blízko sebe, tak výbuch první stíhačky zničil i zbylé dvě. Prostě jsme měli z pekla štěstí. Poté jsem okamžitě strhnul loď směrem k prostoru federace.

Asi za půl hodiny jsme byly dostatečně daleko od jejich hranice a venku z mlhoviny, a tak jsem zastavil loď, protože jsem si po tom všem potřeboval trochu oddechnout. Podíval jsem se na Karu, ale ta nic neřekla a z ničeho nic mě políbila. Byl to nádherný a dlouhý polibek, asi nejhezčí, jaký jsem kdy dostal. Řekl jsem jí, že ji miluji, a ona mi odpověděla ,,Já tebe taky”. Na tom by nebylo ani tak nic zvláštního, ale z jejích úst to vyznělo tak nádherně, že mi to přišlo jako ta nejhezčí slova na světě. Políbil jsem ji a ona mi to hned opětovala. Pak jsme odešli do mé kajuty a tam se milovali.

Asi za tři hodiny jsem se vrátil zpět ke kormidlu, to co jsem předtím s Karou prožil nikdy nezapomenu. Byl to ten nejhezčí zážitek v mém životě. Nastavil jsem kurz zpět na Kuarungu a nahodil hyperprostorové motory. Za chvilku přišla z kajuty i Kara. Přisedla si ke mně a řekla mi, že nic tak krásného ještě nezažila a že mě hrozně moc miluje. Za 2 hodiny jsme doletěli na Kuarungu. Loď jsem zastavil na geostacionárním orbitu nad Kabakem a s raketoplánem jsme přistáli na letišti. Kara mi slíbila, že za mnou zítra přijde, a tak jsme se rozloučily. Byl jsem přesvědčený, že Kuarunga je můj nový domov.

Když jsem přišel domů, čekalo mě velké překvapení. Byl tu John s nějakým důstojníkem z Federální flotily. John mě nejdřív představil – ten důstojník byl generál Jack Owens, velitel na stanici Pearl Harbor. Pak mi začal nadávat, co že jsem to vyváděl u mlhoviny Maroka, ale najednou se do toho vmísil generál Owens a důrazně Johnovi řekl, že by to už stačilo. Pak mi řekl, že to, co jsem vyvedl bylo sice šílené a dokonce jsem tím mohl vyvolat válku, ale že to byl svým způsobem hrdinský čin, beze zbraní zlikvidovat 3 kilmagské stíhačky a že to neoficiálně schvaluje. Ale kvůli tomu tu nebyl, byl tu, aby mi předal povolení pro používání vojenských obraných a útočných systémů a výhradní právo na podnikání v sektoru osobní i nákladní dopravy v oblasti spadající pod kontrolu stanice Pearl Harbor a pro přilehlé pohraniční oblasti. Také mi sdělil, že díky mým pilotním schopnostem, o kterých se dnes přesvědčil, budu mít plnou podporu Federální flotily, včetně toho, že flotila zdarma vyzbrojí mou loď. Bylo to opravdu nečekané a mě nezbývalo nic jiného, než jen poděkovat. Po té Owens odešel a já se Johnovi zmínil o Kaře. Velice se podivil, říkal že Kara Makurová je nejznámější architektkou na planetě, a že mám ohromné štěstí, skoro mi to ani nechtěl věřit. Pak se už také musel vrátit na základnu.

V noci se mi o Kaře znovu zdálo, ale tentokrát to už byl mnohem živější sen. Ráno jsem vstal dříve a už se nemohl dočkat, až se ozve zvonek u dveří. Jakmile se tak stalo, okamžitě jsem ji šel přivítat. Byla to ona, přesně jak slíbila. Hned jak vešla, tak jsem ji políbil. Slušelo jí to ještě více než včera. Provedl jsem ji po domě a pak jsme si sedli k holokrbu. Povídala mi o svém životě, jak vystudovala, jak pracuje jako architektka, o své nešťastné lásce i o jejích rodičích. Já jsem ji na oplátku vyprávěl svůj životní příběh. Bylo nádherné být tak blízko u ní, moc jsem jí miloval. Pak mi řekla, že má teď hodně práce s projektem nového letiště a že se uvidíme asi až za dva týdny. Řekl jsem, že toho využiji a nechám si vyzbrojit loď. Ihned poté se rozloučila a odešla. Den uplynul jako nic a já večer stihl jen podat inzerát na služby mé firmy v místní části Federální intergalaktické počítačové sítě.

Druhý den hned ráno jsem si nechal doplnit zásobník antihmoty a odletěl s ORCOU směrem k Zemi, kde jsou hlavní vojenské sklady Federální flotily. Za 5 dní jsem dorazil k vojenskému orbitálnímu přístavu Battalion, kde jsem Orcu zakotvil a místnímu personálu předal příkaz od generála Owense k vyzbrojení mé lodi 2 lehkými fotonovými děli, 1 těžkým pozitronovým dělem, silnými gravitačními deflektory a výkonnými energetickými štíty. Bylo mi sděleno, že vyzbrojení lodi a vyzkoušení a doladění všech systémů bude trvat asi 3 dny, a tak jsem raketoplánem odletěl do Los Angeles, kde jsem se narodil a kde žijí moji rodiče. Když jsem je navštívil, tak na mě byli ještě trochu naštvaní, že jsem zanechal práce pro Boeing, ale za chvilku je to přešlo a já jim vyprávěl o mém novém domku na Kuarunze a o své velké lásce, Kaře. Bylo to hezké znovu se podívat na rodnou Zemi a navštívit rodiče, ale je pravda, že jsem se nemohl dočkat, až se zase uvidím s Karou.

Tři dny uplynuli jako nic, já se rozloučil s rodiči a odletěl raketoplánem pro Orku na Battalion. Výzbroj i všechny testy už byli dokončeny a já jsem zpět převzal svou loď. Bylo mi ještě sděleno, že součástí výzbroje je kromě vybavení lodi zbraněmi a obranými systémy i výměna počítače za výkonnější vojenský typ a vybavení lodi přesnými senzory a avionickým systémem. Poté mi byli vysvětleny funkce všech systémů, jejich ovládání a vhodnost použití. Všechno jsem si ještě vyzkoušel ve výukovém programu na VR simulátoru a poté i na vojenské střelnici v pásmu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Jakmile jsem si byl jistý že všemu rozumím, a že mám vše jak se říká v malíčku, tak jsem vyrazil zpět na Kuarungu.

Po 5 dnech jsem dorazil zpět a loď nechal na orbitu. Když jsem přišel domů, tak jsem se hned podíval, jestli někdo nezareagoval na mé inzeráty na síti, ale žádná odpověď mi nepřišla, a tak jsem zavolal Johnovi, že mám loď už vyzbrojenou a jestli by mi nějak nepomohl s reklamou. John říkal, že to je samozřejmé, a že už tak za tři dny bych mohl získat první zakázku. Mezitím, co jsem čekal na svého prvního zákazníka a užíval si odpočinku na pláži, tak mi zavolala Kara, že teď už má čas a ať ji přijdu navštívit k ní domů. Její dům ležel v nejdražší čtvrti Kabaku a musím říct, že už z dálky vypadal nádherně. Když jsem vešel dovnitř, tak mě Kara hned přivítala. Vypadala nádherně, byla přímo nepopsatelně krásná. Provedla mě domem, který byl proveden v té nejmodernější architektuře, a pak jsme se usadili v jídelně, kde byla připravena téměř slavnostní večeře a na stole ,,hořely” holosvíčky. Ač nejsem zrovna velký romantik, tak tímhle mě dojala. Povídal jsem jí o své cestě na Zemi a ona zase o projektu nového letiště, na kterém pracovala. Potom jsme se odebrali do ložnice a tam se milovali. Bylo to s ní tak krásné, jako poprvé na lodi. Když bylo po všem, tak mi něžně pošeptala do ucha, že se sice známe opravdu krátce, ale že nikdy nikoho nemilovala tak jako mě a jestli si jí nevezmu za ženu. Ač to naprosto odporovalo mé téměř ,,playboyské” povaze, tak jsem bez váhání souhlasil, protože jsem cítil, že takováhle láska potká člověka jen jednou za život. Kara byla prostě nádherná a já ji bezmezně miloval. Druhý den ráno jsme se spolu dohodli, že jakmile se trochu rozjedou obchody ve firmě, tak se vezmeme, pak jsem se rozloučil a odešel.

První zakázka ale nepřišla za tři dny, jak říkal John, ale až za dva týdny. Mezitím jsem často navštěvoval Karu a ona mě a naše láska byla čím dál tím silnější. Ta zakázka byla od jedné raythenské firmy, která vyrábí výkonné optické procesory. Zásilku jsem měl co nejrychleji dopravit na Raythenskou vesmírnou stanici Miurina, která leží stejně jako Pearl Harbor u hranice s Kil-Magy, ale odsud poměrně daleko. Jediná možnost, jak zásilku dopravit včas byla proletět jedním cípem Kil-Magské říše, protože kdyby se mělo toto území oblétat, tak by se cesta prodloužila o několik desítek parseků. Nemeškal jsem, okamžitě jsem do Orky naložil zásilku a ihned vyplul. Bylo to opravdu velmi nebezpečné, ale jelikož dané území nebylo zrovna moc střeženo, tak se to dalo zvládnout. Asi za 18 hodin jsem překročil hranici s Kil-Magy a preventivně jsem loď přepnul do bojového režimu, nahodil štíty a zapnul STEALTH režim. Také jsem se snažil nedělat nějaké prudší manévry, jelikož by Kil-Magové mohli detekovat tím vyvolané gravitační vlny. Byl jsem dost napjatý a taky trochu nervózní, jelikož mě čekalo ještě 6 hodin cesty Kil-Magským územím. Uplynuly 4 hodiny a já si myslel, že už to mám za sebou, ale pořád jsem měl takový divný pocit. Najednou senzory zaznamenaly slabou gravitační vlnu, či spíše vlnku. Původně jsem tomu nevěnoval pozornost, ale nakonec mi to nedalo a já jsem chtěl zjistit, odkud se ta vlna vzala, jelikož tu v okolí nebyli žádné hmotné objekty. Aktivoval jsem širokopásmové elektromagnetické senzory a zaměřil je na místo, odkud přišla ta gravitační vlna. Senzory detekovali pouze slabý šum, který byl téměř na vlas shodný s pozadím, ale po zesílení, přefiltrování a analýze vzorku počítač zjistil, že je v něm obsažena signatura, odpovídající elektromagnetickému záření vyzařovanému středně velkou Kil-Magskou lodí. Okamžitě jsem přepnul řízení do manuálního režimu a veškerou dostupnou volnou energii přesměroval do štítů. Bylo to ale velmi podivné, jelikož žádná loď nebyla vidět a standardní senzory ani nenasvědčovali, že by tu byl vůbec nějaký objekt. Ale byla tu ta gravitační vlna, která odněkud přijít musela a také to slabé elektromagnetické záření, které jasně naznačovalo, že asi půl světelného roku odsud směrem na pravobok nějaká Kil-Magská loď je, a že se pomalu blíží směrem ke mně. To ovšem znamenalo, že Kil-Magové museli vyvinout nějaký téměř dokonalý maskovací systém a pokud by se mi tu loď nepodařilo nějak demaskovat, tak by to byl jistě můj konec. Nastavil jsem proto obě dvě fotonová děla na maximální výkon a vypálil směrem ke zdroji toho elektromagnetického záření. Najednou se v tom místě na krátký okamžik objevila Kil-Magská loď osvícená zásahem z fotonovýých děl a hned zase zmizela. Ovšem ne na dlouho. Během chvilky totiž doletěla mnohem blíž, odmaskovala se a zaútočila pozitronovými děli. Jedné salvě jsem se stačil vyhnout, ale podruhé mě již zasáhli. Moje energetické štíty naštěstí zvládli ten nápor antičástic a já útok okamžitě opětoval jak fotonovými děly, tak i pozitronovým dělem. Na Kil-Magskou loď to ovšem moc velký efekt nemělo a já se jen ztěží vyhnul další pozitronové salvě. Pak mě napadlo, že aby jim fungoval ten maskovací systém, tak asi nemohou měnit frekvenci štítů zrovna velkou rychlostí, jelikož by to jejich počítač, i kdyby byl sebevýkonnější, nemohl stíhat. Za pokus to stálo, a tak jsem zadal svému počítači příkaz, ať mění frekvenci paprsků fotonových děl podle frekvence štítů Kil-Magské lodi. Poté jsem zaměřil jeden z emitorů jejich štítů a vypálil. Splnilo to svou funkci, ale jejich loď měla ještě záložní emitory a štíty se jim začali rychle obnovovat. Neváhal jsem a vypálil pozitronovým dělem směrem na jejich zásobník antihmoty. Jelikož se jejich štíty nestačili ještě dostatečně zregenerovat, tak část pozitronů pronikla až k trupu lodi a podle předpokladu zásobník poškodila. Okamžitě jsem obrátil loď, jelikož jsem věděl, co bude následovat. Jakmile se totiž antihmota uvolnila z jejich poškozeného zásobníku, tak okamžitě zanihilovala s trupem lodi a výsledkem byl gigantický výbuch. Vyhnul jsem se vzniklé fotonové nárazové vlně únikem do hyperprostoru a nastavil původní kurz. Za hodinu a půl jsem opustil prostor Kil-Magské říše a za 2 hodiny dorazil k stanici Miurina.

Po té co jsem zakotvil loď v docích a vystoupil, tak mě už čekal raythenský generál sloužící na této stanici a blahopřál mi k mému výkonu, protože objevit středně velkou maskovanou vojenskou loď a poté jí i zničit, to prý od soukromého dopravního pilota nečekal. Navíc objev nové Kil-Magské maskovací technologie je pro Federaci nezávislých planet téměř životně důležitý. Odvětil jsem, že to byla vlastně jen náhoda, a že je to součástí mé práce podnikat takovéto riskantní úkoly. Poté jsem generálovi předal paměťový krystal se všemi údaji o té Kil-Magské lodi, které mé senzory zaznamenali, personálu na stanici jsem předal zásilku optických procesorů, nechal si doplnit zásobníky antihmoty a odletěl zpět na Kuarungu, teď už samozřejmě oklikou mimo území Kil-Magské říše.

Když jsem asi za 4 dny doletěl domů, tak se se mnou hned spojil generál Owens, a také mi blahopřál, že to co jsem předvedl byl opravdu perfektní výkon, a že díky údajům ze senzorů Orky se jim podařilo odhalit 2 takto maskované Kil-Magské lodě, které nepozorovaně pronikly na naše území. Bohužel jedné se povedlo uniknout zpět na Kil-Magské území a druhá byla zničena, takže se nepodařilo zjistit nějaké přesnější údaje o jejich maskovacím zařízení. Tato akce mi ale přinesla dobrou pověst, a tak mě během dvou dnů čekala další zakázka. Vše šlo jako po másle a moje firma začala docela slušně prosperovat. Kdykoliv jsem měl čas, tak jsem se scházel s Karou a jelikož se obchod ve firmě doopravdy rozjel, tak jsme se asi za rok po mé první zakázce s Karou dohodli, že už se konečně vezmeme. Čekala mě už poslední zakázka před naší svatbou a to zakázka relativně bezpečná, ale zato hodně dlouhá. Jednalo se o odvoz speciálního průzkumného vybavení do vědecké kolonie na planetě PXC-201 stovky parseků odsud. Nejdříve jsem ale musel doletět si vyzvednout náklad na planetu Molar, která leží asi 2 týdny cesty od Kuarungy.

Molariané jsou první mimozemskou civilizací, s kterou se lidé setkali. První kontakt proběhl v roce 2407, když vědecká průzkumná loď Einstein zkoumala planetární soustavu v okolí hvězdy Regulus. Při tomto průzkumu objevili, že na jedné z planet je umělá sonda nepozemského původu. Planeta byla okamžitě podrobně prozkoumaná, ale kromě této sondy na planetě nebylo nic zvláštního objeveno. Ihned poté byl na planetu poslán raketoplán a ze sondy byla vyjmuta část, o které se vědci domnívali, že to je datový modul. Po podrobném prozkoumání modulu na lodi za nejpřísnějších bezpečnostních podmínek, se vědcům povedlo přetáhnout data z modulu do počítače a převést je do srozumitelného formátu. V datech byla uložena informace o poloze rodné planety tvůrců sondy, jejich základní anatomické údaje a byl zde popsán i postup, jak jim poslat zprávu skrz hyperprostor. Kapitán Einsteinu se spojil s velením vesmírných letů na Zemi, kde mu po poradě udělily povolení k navázání prvního kontaktu. Na základě údajů z datového modulu sondy byla sestavena zpráva, která obsahovala informaci o poloze Země, lidské anatomické údaje, údaje o lidském písmu a řeči a informace, že se chystáme s nimi setkat, a že přicházíme v míru. Poté dal kapitán rozkaz k odeslání zprávy na místo určení a k těmto souřadnicím nastavil i kurz lodi.

Za 2 měsíce loď Einstein dorazila k planetě určené souřadnicemi. Byla to planeta stejné třídy jako Země, dokonce i téměř stejně velká, ale vzhledem k tomu, že obíhala kolem menší a chladnější hvězdy, než je naše Slunce, tak byla také relativně chladná. Na loď Einstein už čekaly dvě vesmírné lodě, které ji doprovodily na orbit Molaru. Díky jejich o něco vyspělejší technice byla s Molariany celkem snadná komunikace, a tak po několika týdnech jednání byla uzavřena s Molariany vědecká aliance. Lidé a Molariané si spolu vyměnily všechny své vědecké znalosti a výsledky všech vesmírných průzkumů a jejich přátelství se začalo utvrzovat. Tím byly položeny základní kameny pro vznik Federace Nezávislých Planet, která byla založena po té, co se Molarianům povedlo v roce 2431 navázat kontakt s další civilizací, tentokrát s Tbiliary.

Molariané jsou silně vědecky založená společnost, kterým jde vskutku jen o vědecké poznání a prosazení míru. Právě hlavně díky nim bylo uzavřeno dočasné příměří s Kil-Magskou říší, bez čehož by byla další existence Federace téměř nemožná.

Po té, co jsem doletěl k Molaru jsem zjistil, že náklad vědeckých průzkumných přístrojů a různých náhradních dílů je dole na planetě a ne na orbitální vesmírné stanici, jak jsem předpokládal. Musel jsem tedy přístroje dopravovat na ORCU postupně raketoplánem, čímž jsem se asi o týden zdržel. Hned jak jsem dokončil nakládání, tak jsem urychleně odletěl směrem k PXC-201 a měl před sebou nudné 3 měsíce letu. Nebýt virtuální reality ve VR simulátoru, který jsem si na loď po té co jsem si vydělal nějaké peníze nechal zabudovat, tak bych se asi unudil k smrti. Nejvíce jsem využil program pro výcvik bojových pilotů Federální flotily, který mi sehnal John a který jsem upravil tak, abych v něm pilotoval přesně tu loď a se stejnou výzbrojí, jakou mám. Užil jsem si spoustu virtuálních bitev proti Kil-Magům, zdokonalil své pilotní a hlavně bojové schopnosti a naučil se také pár užitečných fíglů. Nakonec mi přišli celé ty 3 měsíce docela užitečné a rozhodně ne nudné.

Jakmile jsem zakotvil loď na orbitu planety PXC-201, tak jsem kontaktoval personál vědecké kolonie a ti si svými vlastními raketoplány začali vykládat náklad z Orcy a odvážet dolů na planetu. Vše proběhlo v pořádku a já se již chystal na zpáteční cestu, když náhle přišla multifrekvenční hyperprostorová zpráva z velitelství Federální flotily, že se žádná loď nemá přibližovat do blízkosti Kil-Magských hranic a obzvláště ne do oblasti spadající pod stanici Pearl Harbor. Věděl jsem že to může znamenat jen jedno, Kil-Magové obnovily válku a zaútočily na Federaci! První věc která mi probleskla hlavou bylo, aby se nic nestalo Kaře, jen to ne, nikdy bych si neodpustil, že jsem si klidně odletěl a Kara mezitím … ne, nic takového se nesmí stát. Rychle jsem požádal Molariánské kolonisty o doplnění zásob antihmoty a ti mi naštěstí vyhověli. Okamžitě jsem odstartoval maximální hyperprostorovou rychlostí směrem ke Kuarunze, ale tak jako tak mě čekali 2 měsíce cesty. Pokusil jsem se spojit s Johnem, ale spojení na Pearl Harbor nefungovalo. Rychle jsem kontaktoval Federální flotilu, ale tam mi bylo sděleno, že všechny informace jsou prozatím tajné, a že se v žádném případě nemám přibližovat do oblasti stanice Pearl Harbor. Samozřejmě že jsem takovéto nařízení neuposlechl a udržoval kurz na Kuarungu.

Nemohl jsem to vydržet, ty 2 měsíce byli strašně deprimující, pořád jsem musel myslet na Karu, hrozně jsem se o ni bál. Jakmile jsem se přiblížil ke Kuarunze na dosah hyperprostorových senzorů, tak jsem vypnul hypermotory, zastavil jsem loď, přepnul systémy do bojového režimu, aktivoval STEALTH mód a začal scanovat celé okolí několik světelných let před lodí. Senzory ale nezaznamenali nic, žádné elektromagnetické, gravitační ani jiné vzruchy, prostě nic. Stanice Pearl Harbor přestala existovat, planeta byla úplně mrtvá, v prostoru nikde nic, žádná vemírná loď, prostě mrtvo, jen gigatuny vesmírných trosek a zbytkové elektromagnetické záření. Muselo zde dojít k nějaké ohromné bitvě. Zhostila se mě panika, co se stalo s Karou, je snad mrtvá? Ne, jen to ne, snad byla planeta před útokem evakuována, nebo snad někde přežila, snad v nějakém podzemním krytu. Okamžitě jsem nahodil hypermotory a odletěl plnou rychlostí směrem k planetě. Za 4 hodiny jsem doletěl ke Kuarunze a zděsil se. Tak, jak planeta vypadala, by klidně mohlo vypadat peklo, a to předtím byla rájem ve vesmíru! Bylo to jako něco mezi Merkurem a Venuší. Možná by se její povrch dal přirovnat k Jupiterovu měsíci Io. Podle všech testů musela být planeta zničena sérií přesně mířených silných antihmotových náloží. Byl to hrůzný pohled, pokud tam dole někdo před útokem zůstal, tak neměl sebemenší šanci na přežití. Pak jsem si uvědomil, že by tu ještě někde mohli být ukryté maskované Kil-Magské bitevní lodě a tak jsem rychle začal hledat jakékoliv slabé gravitační vlny a elektromagnetické záření odpovídající Kil-Magské lodi, ale nic jsem naštěstí nenašel. Pokusil jsem se kontaktovat Federální flotilu, snad by mi teď již něco řekly, ale spojení nefungovalo. Vydal jsem se tedy prozkoumat všudypřítomné trosky a místo, kde předtím byla vesmírná stanice Pearl Harbor.

Trosky byli skutečně všude, ale nejhorší bylo, že 98% z nich byli dříve podle všech testů lodě Federální flotili. Kil-Magové museli provést skutečně drtivý útok, tak velkou bitvu a porážku Federace rozhodně nepamatuje. Stanice Pearl Harbor musela být navíc zničena skutečně rychle, nečekaně a dokonale, jelikož po ní nezbyly snad žádné trosky. Všude byl naprostý klid a mrtvo. Nevěděl jsem kam se poděli Kil-Magské lodě po té, co rozprášily loďstvo Federální flotily, zničily stanici Pearl Harbor a zlikvidovali celou planetu Kuarunga. Vrátily se snad na své území, nebo spíš pokračovaly ve svém ničivém tažení územím Federace? Jediné co jsem mohl udělat bylo zaletět k nejbližší sousední federální vesmírné stanici, k raythenské Miurině, kam už jsem jednou dovážel zásilku optických procesorů. Na mé volání sice neodpovídali, ale snad je Kil-Magové nezničily, přeci jen byli od oblasti stanice Pearl Harbor vzdáleni několik desítek parseků.

V bojovém režimu, s energetickými štíty na maximální výkon a ve STEALTH módu jsem tedy plnou hyperprostorovou rychlostí odletěl směrem k Miurině, ale pro jistotu jsem se vyhnul Kil-Magskému území, i když bych si tím znatelně zkrátil cestu. Za 4 dny jsem doletěl ke stanici, která byla silně poškozena, ale podle senzorů v ní byli pořád podmínky pro život a dokonce bylo kolom stanice aktivní silové pole, i když velmi oslabené. Během chvilky mě ze stanice kontaktoval klasickým radiovým spojením raythenský generál Iurihi Kiriray. Na stanici prý zaútočily tři Kil-Magské stíhačky, které byli součástí velkého konvoje, který zaútočil na stanici Pearl Harbor. Měli zřejmě za úkol monitorovat okolní oblasti a informovat konvoj v případě hrozícího nebezpečí. Všechny federální lodě z této oblasti odletěli chránit Pearl Harbor a Kuarungu, takže stanice Miurina kromě obraných fotonových děl neměla nic, čím by se mohla bránit. Naštěstí nebyla Miurina pro Kil-Magy důležitým cílem, a tak ty tři stíhačky, nepřivolali pomoc a začali sami útočit pozitronovými děli. Jednu z nich se nám povedlo sestřelit, ale ta naneštěstí naletěla přímo do stanice a způsobila těžké škody. Zbylé dvě odletěli zřejmě zpět ke konvoji. Zeptal jsem se generála, jestli neví, co se stalo s obyvateli Kuarungy a posádkou Pearl Harboru, ale jeho odpověď byla, že neví, jelikož ihned po nečekaném útoku Kil-Magů byli vyřazeny všechny hyperprostorové komunikační kanály, zřejmě Kil-Magové použily nějaké výkonné rušičky. To, že nefunguje spojení s velitelstvím Federální flotily ani teď, je zřejmě způsobeno tím, že Kil-Magové zničily všechny hyperprostorové retranslační stanice v této oblasti. Generál Kiriray ale bohužel nevěděl ani kam se podělo Kil-Magské loďstvo a po té, co jsem mu sdělil situaci v oblasti, kde se dříve nacházela stanice Pearl Harbor, byl zděšen. Nechal jsem si ještě doplnit zásobníky antihmoty a vydal se směrem k území, odkud by se snad již dalo navázat spojení s velitelstvím Federální flotily.

Asi za týden jsem dorazil k místu, odkud se již na Federální flotilu dalo dovolat. Teď už jsem se nenechal odbýt a nakonec jsem se dozvěděl, že Kil-Magové provedli velmi tvrdý a nečekaný útok, při kterém nejdříve rychle zlikvidovali stanici Pearl Harbor, poté pomocí rušiček vyřadily hyperprostorovou komunikaci a začali likvidovat všechny lodě, které jim přišly do cesty. Nakonec se probojovaly až ke Kuarunze a tu okamžitě a fatálně vyhladily. Byli povolány federální bitevní lodě ze všech sousedních oblastí, ale za celou bitvu byli zničeny jen tři Kil-Magské křižníky, přičemž Kil-Magové zničily všechny federální lodě. Měli velkou výhodu v tom, že jakmile byla nějaká jejich loď poškozena, tak ji okamžitě poslaly zpět na jejich území. Nakonec se stáhli všechny jejich lodě a to i přesto, že již měli volnou cestu do centra území Federace Nezávislých Planet. Zřejmě se báli, že by mohli být postupně zničeni, a tak radši zvolily taktiku doplnění všech zásob, opravení poškozených lodí a chystali nový a ještě ničivější útok proti Federaci. Na mou otázku jestli bylo včas evakuováno obyvatelstvo Kuarungy a posádka stanice Pearl Harbor ovšem nikdo nechtěl odpovědět, ale když jsem se konečně spojil s někým, kdo byl ochotnější, zjistil jsem děsivou skutečnost: Kuarungu ani stanici Pearl Harbor nebylo možno vzhledem k rychlosti útoku Kil-Magů a nepřipravenosti Federální flotily evakuovat! Byl to pro mě šok, přišel jsem o Karu, mojí celoživotní lásku, vždyť jsme se již měli brát! Nejdříve jsem se rozbrečel, ale pak mě zaplavila neuvěřitelná hořkost a já cítil nepopsatelnou nenávist vůči Kil-Magům. Vždyť oni zabili i Johna! Rozhodl jsem se, že odletím na Zemi a dám se do flotily. Věděl jsem, že bych měl ještě informovat o situaci posádku stanice Miurina, ale nemohl jsem se zdržet, vždyť tím bych si prodloužil cestu o 14 dní, a tak jsem maximální rychlostí odletěl na Zemi.

Za 5 dní jsem dorazil k Zemi a ORCU nechal na orbitu. Nejdřive jsem ještě zavolal rodičům, kteří byli ohromně šťastní, když zjistili, že žiji. Řekl jsem jim, že jsme se s Karou zrovna měli brát a že je teď mrtvá. Taky jsem jim řekl o svém záměru vstoupit do Federální flotily. Ti se mi to samozřejmě snažily rozmluvit, ale v tohle jsem byl neústupný. Věděl jsem, že si musím pospíšit, jelikož druhá vlna Kil-Magského útoku by mohla přijít každou chvíli, a tak pokud by se chtěla Flotila o něco pokusit, bylo by to co nejdříve. Neváhal jsem proto a raketoplánem odletěl do Paříže, kde je pozemské velení Federální flotily. Flotila teď jistě potřebovala každého dobrého pilota, a tak jsem doufal, že budu přijat bez větších problémů a díky mým zkušenostem i bez výcviku. Měl jsem štěstí a byl jsem přijat k admirálu Cherillovy, jednomu z důležitých představitelů Federální flotily, a to i přes to, že teď měl opravdu hodně práce. Věděl o tom, že jsem při jedné své obchodní cestě objevil Kil-Magskou maskovanou loď a tím vlastně zachránil Federaci před mnohem nebezpečnějším útokem, a zjistil si o mě další údaje, jako že jsem vystudoval geometrii hyperprostorového pole na Harvardu a pracoval jako konstruktér hypermotorů pro Boeing, že jsem se stal nejlepším pilotem v Professional Pilot School of Alphaterra a že jsem porazil beze zbraní 3 Kil-Magské stíhačky v mlhovině Maroka. Také mi popřál upřímnou soustrast a řekl, že mu je opravdu líto toho, co se stalo Kaře, ale že Flotila skutečně nemohla nic dělat. Dodal, že lidi jako jsem já Flotila potřebuje jako sůl a nabídl mi účast na přísně utajované misi, pod kódovým označením Omega, která má za úkol zlikvidovat celé Kil-Magské loďstvo před tím, než se pokusí o finální útok proti federaci, kterému bychom určitě podlehli. Samozřejmě jsem souhlasil a upřímně poděkoval. Tak vlídné přijetí jsem skutečně nečekal. Poté jsem odletěl k rodičům, kde jsem přespal.

Ráno jsem se s rodiči rozloučil a odletěl raketoplánem na ORCU, kterou jsem následně zakotvil ve vojenském orbitálním přístavu Battalion, kde už na mě čekal velitel mise Omega, kapitán Jurij Godorov. Odvedl mě do konferenční místnosti, kde mě a několika dalším lidem vysvětlil cíl mise. Na nejmodernější středně velké experimentální bitevní lodi Shadow jsme měli, díky dokonalé maskovací technologii proniknout až do srdce Kil-Magské říše, kde Kil-Magové shromažďují loďstvo na finální útok proti federaci, následně jsme měli vypustit tajnou experimentální zbraň Spacebreaker a okamžitě co nejrychleji zmizet do bezpečné vzdálenosti. Po odpálení vytvoří Spacebreaker časoprostorovou trhlinu, či spíše kapsu, do které se začne vsávat veškerá hmota z blízkého i dalekého okolí, až se kapsa pod tíhou vcucnutého materiálu sama zhroutí do sebe a exploduje. Je to vskutku děsivá zbraň hromadného ničení, když si uvědomíte že celé nespočetné Kil-Magské loďstvo bude během krátkého okamžiku vcucnuto a rozdrceno a následně při gigantické explozi, srovnatelné s výbuchem hvězdy, bude zničena i spousta planet v Kil-Magské oblasti. Divím se, že s takovýmto plánem vedení Federální flotily a představenstvo Federace Nezávislých Planet vůbec souhlasilo, ale asi to pro další existenci Federace bylo nezbytné. Pořád mi ale vrtalo hlavou, jak se nám podaří včas zmizet do bezpečné vzdálenosti, protože to při účinnosti zbraně musí být určitě nejméně 100 parseků. Také jsem se bál, jestli bude účinná ta maskovací technologie, vždyť Kil-Magové sami používají nejspíše obdobnou maskovací technologii, takže asi znají postup, jak maskovanou loď objevit. Zeptal jsem se, ale kapitán Godorov mi odpověděl, že to je vše vyřešené, jelikož loď je vybavena speciální technologií umožňující vytvoření a krátkodobé udržení zvláštní časoprostorové “bubliny”, v které na loď nepůsobí žádné vlivy z okolního vesmíru, jelikož ten bublinu “obtéká”, čímž se loď vyhne působení Spacebreakera. Problém s maskovacím zařízení je prý taktéž nulový, jelikož to je dovedeno k 100% dokonalosti, a žádné elektromagnetické záření, žádné částice, ani žádné zakřivení prostoru, či gravitační vlny nemohou Kil-Magové detekovat a kdyby se jim loď přesto povedlo nějak odhalit, třeba jen náhodou, tak je vybavena energetickými štíty naprosto odolnými vůči útokům antičásticemi, takže jejich pozitronová děla jim budou k ničemu. Pořád jsem měl jisté pochybnosti, ale nenávist vůči Kil-Magům je přehlušila. Kdybych náhodou při misi zemřel, tak to bude možná lepší, než žít bez Kary. Ona byla pro mě vším, skutečně vším.

Poté, co kapitán Godorov vysvětlil všechny detaily mise, bylo také konečně určeno, jakou kdo bude zastávat úlohu. Já jsem byl, přesně podle mého očekávání, obsazen jako pilot, ale byl mi zároveň udělen statut poradce lodního inženýra. To asi pro případ, že by se porouchal ten supermoderní hyperpohon, kterým loď disponovala, i když v takové situaci bych toho asi moc nezmohl. Poté nás kapitán doprovodil k VR simulátorům, kde si každý měl v rychlovýukovém programu osvojit vlastnosti lodi. Základní ovládání odpovídalo standardům Federace Nezávislých Planet, ale bylo tu spousta doplňkových systémů a loď sama poskytovala takové výkony, že se musela řídit skutečně s citem. Jinak to ale byla celkem pohoda a během chvilky jsem se naučil řídit loď, včetně ovládání všech doplňkových systémů tak dokonale, že v simulačních testech, které následovali výukový program, jsem dosáhl stoprocentního skóre. Byl jsem na sebe docela pyšný, po třech hodinách strávených na VR simulátoru zvládat pilotování nejmodernější, nejvýkonnější a nejsložitější lodě Federální flotily do nejmenších detailů, ale konec konců to se ode mne očekávalo, jinak bych určitě nedostal nabídku účastnit se na této misi. Po skončení tohoto výcviku jsme měli ještě hodinu volno a já se šel seznámit s ostatními účastníky mise. Kromě kapitána Jurije Godorova – velitele mise, to byla ještě Ikh’po’Krugh - krang’khur’tanská odbornice na maskovací systémy, Jennifer Ostenová – lodní inženýrka, Terti Zerimiray – raythenský specialista na obrané a útočné systémy a zároveň záložní pilot, a také Lemus Xter – tbiliarský odborník na Spacebreakera a všechny záležitosti s ním spojené, včetně systémů, které nás mají uchránit před účinky této děsivé zbraně. Ani se nedivým, že tu nebyl přítomný žádný molarián i když molariánský vědecký potenciál by byl jistě ku prospěchu věci. Molariané určitě nesouhlasily s misí, i když to bylo jediné východisko, jak zachránit existenci Federace. To by naprosto odporovalo jejich mírumilovné povaze. Molariané by radši zemřeli ve jménu míru, než aby se účastnily takovéto “masové vraždy”.

Po uplynutí poslední hodiny před začátkem mise Omega jsme se všichni z prostor vojenského orbitálního přístavu Battalion odebrali na svá místa na můstek lodi. Ještě těsně před odletem se s námi spojil admirál Cherill, zdůraznil že jsme pro Federaci jediná naděje a popřál nám úspěšný průběh mise. Poté kapitán Godorov rozkázal start. Provedl jsem kontrolu všech systémů a poté spustil odpoutávací sekvenci. Během půl minuty se Shadow odpojila od Battalionu, a já s ní odletěl do bezpečný vzdálenosti od přístavu. Následně jsem zaktivoval maskovací systémy, počkal na jejich doladění a překontrolování jejich funkčnosti, o což se postarala Ikh’po’Krugh, a nastavil kurz na místo určení. Nakonec jsem aktivoval hyperpohon a maximální rychlostí, která byla u Shadow skutečně nedostižná, odletěl směrem do srdce Kil-Magské říše. V té lodi byla ukryta opravdu ohromná síla a pilotovat jí bylo velmi uspokojující, obzvláště při pomyšlení na ty miliardy Kil-Magů, kteří zaplatí za to, jak nelítostně vyhladily Kuarungu, planetu s civilizací, která nikdy nezaútočila proti jediné Kil-Magské lodi a jediné čím se provinila bylo to, že spolupracovala s Federací a byla na dosah těch Kil-Magskejch zrůd. A co je nejhorší, že jedním z těch nevinných obyvatel Kuarungy byla moje milovaná Kara, za to mi ty zrůdy zaplatí!

TO BE CONTINUED...